ZELL AM SEE - IRONMANský boj s časem
Do Rakouska vyrážíme s Petrem již ve středu a přespáváme v Kaprunu v autě (bydlíku), na parkovišti. Další den se jdu zaregistrovat a začínám se ztrácet ve změti jazyků, šipek, koridorů, stánků prodejců, čísel, jmen. V pátek jdeme na povinnou rozpravu, která je už v 8 ráno a od jedné hodiny je ukládání věcí do depa.
Všechny závodní věci si napytlíkuju den předem, aby to pěkně odsejpalo. Mezitím si ještě stihnu zaplavat v půjčeném neoprenu a usuzuji, že potřebuju nový. Můj už odsloužil a spíš připomíná cedník. Rozhodčí mě u vstupu do depa šikanují kvůli helmě, která musí být utáhlá na knop. V tu chvíli se jim snažím vysvětlit alá Standa Řezáč že se na kole asi uškrtím, ale přísný šedesátník říká NICHT.
Odpoledne přijíždíme do našeho krásného kempíku a já relaxuju, koupu se, čtu a odpočívám. Cítím se unavená a vůbec ne připravená na zítřejší mazec.
SOBOTA
5:00 budíček, večer jsem dlouho nemohla usnout a pořád si v hlavě promítám depa a nejrychlejší cestu ke kolu. Chci být připravena a neztrácet cenné vteřiny.
Chvíli po šesté přijíždíme na Ironmanský parkplatz a nasedáme do autobusu, který už od čtyř korzuje od depa k parkovišti a naopak. Začínám být nervoozní a dala bych cokoliv za pár minut času navíc. V 6:30 zavírají depo. Vlítávám tam jako hurikán a strhávám pláštěnku z kola, nuluju tacháč, a vsouvám bidony do držáků.
Už z depa odcházím a pak mi napadne ještě sáhnout na pláště. Přední v pohodě zadní ta… Kurde, prázdný! Co mám dělat? Dvacet minut do startu. Krve by se ve mně nedořezal. Sbírám v sobě zuřivou energii a hodlám bojovat s časem i přes to, že se to nemusí povést. Na závod se připravuju celý rok a teď vůbec neodstartuju? Zamítám to a lámanou angličtinou se ptám po servisu. Beru kolo na ramena a běžím k servisákům, rukama nohama jim ukazuju, že moje duše je kaput a broken (Standa musel škytat). Uklidňují mne a do deseti minut mám vyměněnou duši nabouchanou na 12 barů. Děkuju jim asi ve čtyřech jazycích a kolo ukládám na klandr s mým číslem a jménem.
Patnáct minut do startu a já nemám ani neopren a co hůř potřebuju si NUTNĚ přepudrovat nos v Toitoice. Běžím podél zátaras podél celého depa a hledám Petra, který má můj neopren v batohu. Naštěstí ho nalézám rychle a zmateně drmolím, co se mi stalo. Ve skrytu duše jsem se chtěla rozbrečet, sednout si a uznat, že už to asi nestihnu, ve skutečnosti ale lapám po neoprenu, mávám na stejně vystresovaného Petra a jdu vystát několikaminutovou frontu k záchodkům. Kontroluju hodinky.
Dvanáct minut do startu. Psychicky to nevydržím a začínám se soukat do neoprenu, aspoň z části. Jsem zpocená, jde to těžko. Fronta se naštěstí pohybuje rychle a já čtyři minuty před startem vbíhám s neoprenem na půl žerdi do koridoru, kde už jsou všechny růžové (dámské) čepičky připraveny a rozcvičují se. Trochu se uklidňuju, že když mi někdo pomůže zapnout neopren, tak start stihnu. Holky jsou ve vodě a mně borec z další startovní vlny zapíná gumu, děkuju mu a jdu taky do vody. Nevěřím tomu, že tam opravdu stojim s dalšíma stovkami holek, které mi nedají nic zadarmo.
Start. Jsem štastná že jsem ve vodě a užívám si plavání. Taky jsem mohla stát na břehu a závodníkům jen mávat. Kvůli tolika hloupým chybám. První kilometr se mi plave moc dobře, druhý už začínám plácat a tak si opakuju rady všech plavců, co se mně kdy pokoušeli naučit plavat (díky jim!). Pak začínám počítat tempa do osmi a kontroluju směr. Mám pocit, že z vody vylézám mezi posledními a tak předvedu zase moji obvyklou depovou rychlovku. Jsem vyklidněná a už se soustředím jen a jen na sebe a závod.
Kde jsem? Tady.
Kdy jsem? Teď.
Kdo jsem? Tahle chvíle!
Kolo bylo nezapomenutelný zážitek. Do 20. kilometru valim průměr 35, pak začíná stoupání, kterého se trochu bojím. Točím, jak to jde, abych si neurvala nohy. Cestou zakrmuju gel a tablety proti křečím. Poslední dva kilometry stoupání se hodně utahují. Střídavě jedu do třiceti v sedě a třicet ve stoje. Následuje sjezd serpentýn, který si užívám a za smradu rozžhavených karbonových kol klesám do údolí a vím, že teď už to bude paráda. Posledních deset kilometrů už se těšim na běh, protože mně začínají tlačit ze sedla různé věci, které vlastně ani nejsou určené k sezení.
Běh
Seskakuju z kola, přezouvám se a beru sebou ještě dva gely. Petr na mě na prvním kilometru křičí přibližné pořadí. Jsem kolem padesátky. Prvních 12 kilometrů jsem si připadala jako Forest Gump. Prostě jsem se sebrala a běžela, pěkný půlmaratonský tempíčko na hodinu čtyřicet. Kolem trati je narváno a všichni fandí. Neskutečná atmosféra, laufen, hop hop, javol, běž! Pořád předbíhám hodně holek, až se mi tomu nechce věřit. Kolem patnáctého kilometru už začínám tlačit gely a mírně zpomaluju, začíná mi bolet levé koleno a na občerstvovačkách přichází na řadu cola. Jako vždy když mi po těle naskakuje husí kůže a já vím, že jdu svou hranu. Myslim na Marca Pantaniho, který v jedné etapě na Tour po nehodě se zraněným kolenem etapu vyhrál a rozhoduji se, že to doběhnu „na Marca“.
V protisměru jedna závodnice zakopává, jiní jdou nebo je trápí křeče. Já běžím a těšim se na každý další uběhnutý kilometr. Tabule s dvacítkou mně burcuje ke zrychlení, probíhám centrem a všichni, ale opravdu VŠICHNI fandi. Pár lidí ještě předbíhám, ale je mi to jedno, užívám si endorfinový sekec, poslední kopeček a finišerská rovinka. Všichni si chtějí plácnout, jsem jedna z dvou tisíc hvězd, co to dneska dokázali. You are IRONMAN 70.3, křičí na mě moderátor.
Po doběhu sprchy, vyzvednout tašku, finišerské tričko a jídlo. S Petrem se setkává asi až po dvou hodinách. Nemohli jsme se najít, protože jsme se v tom zmatku nedomluvili, kde se sejdeme. Slunce žhne a do cíle dobíhají další a další triatleti. Já už si užívám pozávodní vyndání a hloupě koukám kolem sebe. Ještě se jdeme podívat na výsledky a počítač ukazuje moje pořadí v kategorii- 25 a v ženách něco přes stovku. Jsem trochu zklamaná a moc tomu nerozumím.
To, že jsem 10. v kategorii a 37 v ženách se dozvídám až doma v neděli večer. Rozlévá se ve mně ještě dodatečná euforie z dobře odvedené práce. Celkově jsem skončila 714 z 2252, ale to už jsou jen nedůležité cifry. Důležití byli lidi kolem mě – Petr, bez kterého bych vůbec nestartovala, Gabča, která fandila a fotila a všichni ostatní fandilové, placodržilové a gratulanti. V nejposlednější řadě i všechny mé soupeřky v této sezoně. I díky nim dneska jsem tam, kde jsem.
