Salzkammergut Trophy 2018
Tak jsem si zas jednou zajel Salz. Samozřejmě, že nejdelší trasu 210km a jako vždy týden po Trilogy. :-) Máme to po cestě na Gardu, kde budeme další týden trávit dovolenou, tak se ani nebylo proč rozmýšlet. Moc jsem to nehrotil, ale v týdnu před bylo důležité nic nepos... Únava z Etapáku Trilogy byla opravdu maximální, ale základní tréninková metoda praví, jedině když dáš tělu zabrat, tak se posune.. A v plánu prostě bylo, že se to ve čtvrtek zlomí a půjde to :-)
S tím taky stojím v sobotu 14. července v 5. ráno s dalšími osmi stovkami bajkerů na startu v Bad Goisern. Po startovním výstřelu se deru do předu, ať jsem v nájezdu do prvního kopce co nejlíp. Sjedeme se několik Čechů - Kalita, Kechťa, Véna a další... Občas prohodíme pár slov, jede se docela zostra, a asfalt mě ubíjí, ožiji až na balvanitém úseku v půlce prvního 50 minutového stoupání, kde opouštím skupinku a jedu si svoje, možná toho budu litovat, ale jede se mi dobře... Na vrcholu jsem odhadem okolo dvaceti.
Následně jedu dlouho sám, je to až neskutečné, probouzející se hory a nikde nikdo. Ale někde na 50km dojíždím dva jezdce a první ženu! Ta mě hned v dalším výjezdu nechává za sebou.Začíná na mě jít docela krize a jedu si tak nějak to svoje, no spíš se pěkně ploužím, až se divím, že mě dojede jen pár lidí, zapojím se do malé skupinky a víceméně společně ukrajujeme kilometry až do Hallstattu. Sjezdy si docela užívám a snažím se v nich nahnat co jde. Teprve na 120km za Ewige Wand dojíždím opět první ženu, teď už jí nechává za sebou - ta je fakt jinde.- společně s druhou dávají třetí ženě v cíli přes dvě hodiny.
Zhruba na 150. km to teprve začíná, čeká nás stoupání na Salzberg, místy i 33%. Dávám ho v sedle, už po třetí na dlouhé. Je už slušné vedro a nahoře musím škemrat o bidon od někoho z kratší trati 120km, ten poslední plný mi vydržel asi na 6 kilometrů... Poslední dvě velká stoupání a je to za mnou. Počítám, že se držím okolo 20-25. Přes další dlouhý výjezd to ještě jde a u jezera v Gosau už čeká Hanka, podává mi kolu, konečně něco jiného než Ionťák - bidonech, které podávali, jsem vždy urval jen ten. Nálada je ale dobrá a připadá mi, že vcelku letím, pár soupeřů jsem urval a mířím si to do posledního velkého stoupání.
Tady to ale přichází - žaludek už po tom množství tekutin vůbec netráví a vybírá si to svoji daň. Už na začátku posledního kopce mě snad během sto metrů doslova vypne, strašně se ploužím a jediné co chci, je přejet vrchol a začít klesat, pak to bude v kapse. Asi pět lidí jde přese mě, ale to je mi v tu chvíli úplně fuk, ať už jsem na hoře... Konečně, poslední stoupání je za mnou, následuje sjezd, v modu turista, mám problém vůbec udržet řidítka. Ale dole v Gosau se to lepší a zase se dostávám do tempa, ještě i předjíždím dva, tři s černým číslem. Do zbylých spíš rovinatějších kilometrů dávám to poslední a úplné maximum, až si říkám jestli to má ještě smysl, ale při zpětném pohledu do výsledovky mělo. Za mnou je to nasekané v minutách. Jsem v cíli! Doslova se mi podlamují kolena, jdu si sednout bokem a nejsem schopen vůbec ničeho. Pozděj v kempu i zvracím, jak je žaludek v háji. Po dvou hodinách se z toho konečně zvetím, dávám si první jídlo a už přemýšlím jestli to příští rok pojedu zas :-)
Dokončuji 26. celkově. Což je pro mě trochu zklamání. Do dvacky to mohlo být cajk.Ale vylepšit svoje maximum,11. místo, bylo letos nereálné. První desítka byla našlapaná a první tři nejspíš z jiné planety... Tak snad příště ;-).
Kuba
