12 Hodin No Limit Bike Marathon 2017
Je 23. září 2017 a v kalednáři mám zapsán již tradiční vytrvalostní závod 12 Hodin No Limit Bike Marathon. Probouzím se v pět hodin ráno a rychle se jdu podívat ven z okna. Všude zatím tma a ticho a překvapivě neprší. Přeji si, aby takové počasí vydrželo celý den. Bohužel o patnáct minut později vidím první kapky deště, začíná pršet čím dál tím víc. Předpověď zatím vychází úplně přesně. Vůbec mě ale nenapadají myšlenky nezúčastnit se závodu. Oblékám se do cyklistického, nepromokavá plášťenka nesmí chybět a autem se vyráží směr Raduň, centrum sobotního závodu. Cestou kolem vidím první odvážlivce, kteří se vydávají na místo činu rovnou na bajku. Něco po šesté ráno se přijíždí na parkoviště a vidím další ultramarathonce, kteří se vydají vstříc nepřízni počasí na 12cti hodinovou jízdu.
Nasedám na svůj stroj a vyrážím na start. Potkávám další známé, pomalu se řadíme na start, déšť neustává. 6:30 odbilo a startuje se. Zatímco většina lidí ještě spí, my vyrážíme ve tmě a dešti. Jako každý rok se jede kolem hospody Raduňka, poté prudce vpravo do kratšího prudšího kopce a směr hřbitov. Nechci první kolo nikde hnát, ale stejně mi to nedá a dojedu si první skupinu. Zezadu mě zdraví Majkl, loňský absolutní vítěz. Pozdravíme se a jedeme spolu. Od hřbitova najíždíme do terénu, bláto je tu, ale hlavně toho v lesích ještě nejde moc vidět. Následuje první sjezd, poté kousek asfaltky a kratší technický sjezd. Poté delší mírné stoupání v terénu a samozřejmě v bahnu. Vyjíždí se na delší asfaltku, tady je to střídavě po rovině a do mírného stoupání.
Pořád se držím s těma stejnýma, tempo je zatím poklidnější. Následuje sjezd znova do terénu a následně nejdelší stoupání. Pár závodníků předjíždím, jedu si svoje tempo. Poté sjezd a znova mírnější výjezd v terénu a následuje nejdelší dvojitý sjezd. Poté se najíždí do technického úseku, kořeny, skoky, bláto, tady mě to celý závod nejvíc baví. Bohužel první komplikace, spadlý řetez, nic strašnýho, Majkl mi trošku poodjiždí. Poté následuje poslední prudká stojka, poté sjezd k parkovišti a jede se směr do cíle do prvního kola. Takhle pokračuji prvních 7 kol, stále prší, zdá se čím dál víc a bláta taky přibývá a trať se stává těžší a těžší. Po sedmém kole zastavuji na zhruba čtyři minuty na základně. Občerstvím se Kofolou, banánem a nějakou tou tyčinkou. Není čas odpočívat, jedu dál. Kolem desátého kola přichází první únava, nohy začínají bolet. Z minulých let vím, že nejduležitější je nepřestat jet a únava přejde. Jedu dál, nemyslím na únavu. Mám deset kol a jedu do jedenáctého, bolest mizí. Teď to beru střídavě po jednom po dvou kolech, mezitím zastavuji na stanici a vždy se trochu občerstvím. Mám čtrnáct kol, dívám se na čas a vidím, že do konce závodu zbývá něco přes dvě hodiny. Bláto ale hodně vyčerpává a únava jde zase znát. Jedu pátnácté kolo, začíná se pomalu stmívat, v terénu se snažím jezdit silově, v těch bažinách to je nejlepší způsob. Dojíždím na základnu a ověřuji si čas. Šestnácté kolo ještě stihnu, takže neváhám a vyrážím na poslední okruh.
V lesích už zase nejde pomalu nic vidět, proto jedu v jednom sjezdu opatrněji. Vyjíždím na nejdelší kopec, vzadu 11-42 a 34t převodník byl pro celý závod ideální. Poslední stojka a hurá do cíle, kde čekají pořadatelé a diváci, kteří celý závod povzbuvovali na trati. Dojíždím na druhém místě v kategorii a pátém místě celkově mezi jednotlivci. Celé tělo bolí ale jsem šťastný. 16 ujetých kol, 182 km a 5 735 m výškových. Podruhé v letošní sezoně na stupních vítězů (poprvé na Zlatohorské Magistrále), konec sezony se teda zatím daří. Jsem strašně rád, že jsem se závodu účastnil, počaší bylo brutální ale stálo to za to, akorát kolo poznalo středověk. Vzhledem k počasí jsem hodně spokojený. Děkuji za krásný závod a povzbuzování a budu se těšit na příští rok.
Michal Rosmanit
