Bikemaraton Súlovské skaly
Celým názvem Škoda Author Bikemaratón Súlovské skaly je dnes už tradiční (letos 19. ročník) závod na Slovensku kousek za hranicí. Pár let zpátky jsem to jel - hezká trať, taková náročnější, docela těžké závodění, pamatuju i přenášení kola po šutrech do kopce a tak …
Z týmu jedu sám, volím zrychlený transport v brzkých ranních hodinách, po sedmé jsem na louce pod skalami, už teď brzo ráno to vypadá na parný (i perný) den. Pozdravím pár známých, rychlá příprava, kadibudka, rozjetí, standardní předzávodní klasika, první bidon dopitý ještě před startem.
Na dlouhou trasu 84 km přihlášených kolem 120 lidí, žádná velká tlačenice. Po zkušenostech z minula plánuju čas kolem 5 hodin, 2 tyčky + 2 gely by měly stačit. Start 9:00.
 |
 |
Po startu asfaltová rovinka, jenže za malou chvíli ostrá levá a z hlavní asfaltky to jde hned do prudké stojky, následuje motanice po horské louce stále vzhůru do kopce (ta se asi pořadatelům líbila a jela se ještě jednou později). Je mi jasný, že trasa se po těch letech hodně proměnila.
První část namotaná po loukách a v lese nad dědinou (Sulov – Hradná), lesní stoupání po úzkých chodnících jsou hodně přísné. Zčásti z pohodlnosti, zčásti kvůli závodním ambicím, nechal jsem převody „do rychla“ 34x10-42, s mojí výkonností v tomhle terénu možná na hraně, někteří kolem mě tlačí kopce už teď, a to je začátek. Buď je to ostře do kopce, nebo technický sjezd, odpočívat není kde. Taky to není úplně sprint, po skoro hodině a půl nemám ani dvacet kiláků, kdosi mi hlásí pořadí 70 - zatím nic moc.
V podobném tempu - netempu mi to jede - nejde i dál: snad ani metr po rovině, táhlých a šlapavých výjezdů (ty mi sedí) pomálu, většinou ostré stoupání na sílu. Proti minulosti výrazně přibylo nových technických singlů zařezaných do svahu, vlevo skála, vpravo díra někam mezi stromy – tam nechceš spadnout. Chodník ve skalách, kde se kdysi tahaly kola nahoru po šutrech, ten se teď jede dolů – tak to je na druhou stranu super změna, adrenalin jako bonus !
Je vedro, v lese ale zatím snesitelně, při častých výjezdech na louky je to stejně rána do hlavy plus horký vzduch do plic. Nejsem sám, kdo toho má po pár hodinách plný brejle, díky opatrnému začátku se pozvolna prokousávám pořadím přece jen víc dopředu.
Další sjezd do údolí, 5 hodin na trase, na tacháči přes 80 kiláků– fajn „do cíle jen kousek“ říkám si - ale proč další občerstvovačka 4 kiláky před cílem? Tuším zradu a raděj zastavuju, dobírám vodu, zhltnu makový závin. Nadopovaný mákem zapínám turbo do závěrečného sprintu rovná se (jak jinak) výjezd do dalšího kopce - ostrá levá a ukazatel „stoupání 30%“, do ksichtu mě praštil kopec, spíš šutroviště, než cesta. Tím pádem konec sprintu, kousnu se a drtím to silou mezi pěšákama z kratších tras, je to přece skoro konec, nebo ne? Nahoře nohy tuhý jak ty šutry kolem, ještě kousek nahoru, 83. kilák, ostrý sjezd loukou kamsi dolů, teď už to „stopro“ musí být jen z kopce.
 |
 |
Zas jakási cedulka - „5 km do ciela“ – to si dělaj prdel?, málem mě to srazilo z kola! Následuje stoupání lesem – konec nevidět, teď už to je hodně na morálku, je to prudký, je to krutý, hodně lidí zas jen pomalu tlačí, kopec je nekonečný, přece nejsme v Alpách? Dojíždím i někoho z naší trasy s bílým číslem, nakonec i „šediváka“ evidentně z mé kategorie, tak aspoň že tak. Pravda, kdybych měl lehčí převod, tak ho tam dám, jenže nemám, tak musím závodit!
Nakonec přece jen poslední sjezd - prudký, rychlý, rozbitý - jak taky jinak, jen krátká cílová rovinka (aby se neřeklo, že žádná nebyla), cílový oblouk, 89 kiláků, přes 3 tisíce převýšení, na tabuli čas 5:51, tak to je hodně za plánem, pořadí 53 / 1 = vyhrávám kategorii „mrtvoly“, a jedu se někam oživit do stínu.
Královskou trasu celkově vyhrál polský profík Piotr Brzózka (JBG-2), třetí celkově Dominik Buksa. V mé kategorii všehovšudy 4 účastníci, bedna by se mohla zdát jako snadná věc – skoro povinnost, všichni ale přijeli závodit a vyhrát, natěsnali jsme se do necelých 9 minut, nad „šedivákem“ vyhrávám díky vzepření se v posledním kopci o drtivou půl minutu, nebylo to zadarmo.
Po závodě (a ještě i teď) se ve mně tak trochu perou dva pocity: poničené a uvařené tělo protestuje proti takovému zacházení, bylo to hodně těžký, v noci křeče do lýtka, záda bolí jak přetažená holí ještě celou neděli. Na druhou stranu nádherná technická trasa, hodně vylepšená za poslední rok dva, v krásné krajině, i při 1300 účastnících příjemná atmoška lokálního závodu, z tohoto pohledu jeden z nejhezčích maratonů, co znám, pravý bajking. Kdo se někdy diví proč na maraton brát ještě vůbec bajka místo krosky, pak tenhle závod je fakt dobrá volba ! Tak za rok doufám znovu!
Foto: pořadatel, Ján Melicher
