S reprezentací v Rusku
Abych tomu dala nějaký řád, začnu už pátkem před termínem Silesky. Ráno trochu netradičně do šatů a hurá na zkoušku. Ta se naštěstí povedla, takže teď na trenažér, protože ven bys ani psa nevyhnal a už mi pípá zpráva se slovy „Asi pojedeš do … a ne na závody“ a odkaz na oficiální zrušení letošní Silesky.
Takže vyházet Ghostový dresy, naházet repre dresy a nachystat se aspoň na nedělní odlet do Ruska na UCI závody se silniční reprezentací – jednorázovku Grand prix of Maykop a etapák Tour of Adygenia. V neděli už se scházíme s na letišti (složení týmu Nikča Hlubinková, Denisa Bartošová, Zuzka Neckářová, Terka Trefná, já + Michal Frantik) a nebudu to nijak protahovat. Cesta proběhla bez problémů. V Krásnodaru letiště připomínalo spíš maloměstské nádraží a pak ještě cca dvě hodiny přesun na ubytování. Tam nás přivítal déšť, který trval ještě celé pondělí.
V úterý nás v 9 místního času vyzvedával mikrobus a jelo se do Maykopu na start jednorázovky. Úkol dne byl jasný – nikdo nesmí odjet, aby naše spurteka Terka mohla všechny přespurtovat J. Po představování týmů (kde nám zahráli Ivana Mládka) jsme se spolu s holkama ze Slovenska, Litvy, Běloruska a Ruska nasáčkovaly na start. Sluníčko se do nás opíralo, Garmin ukazoval 30 stupňů a vzpomínala jsem, jak jsem se ještě před dvěma dny klepala v Brně v bundě. Vystartovalo se, vyjelo se z města a po ani ne pěti kilometrech se holky přestaly rozkoukávat v balíku a začalo se závodit. Nástup, celý balík se začal jak zrnka písku přesýpat z jedné strany na druhou, aby se pokus o únik sjel, vydechnout a zas další nástup… a tak pořád dokola a v žádném nesměl chybět náš dres. Byla to pecka! Závodily jsme! Asi tři kilometry před cílem byl kopeček a tam už jsme s Nikčou zůstaly za balíkem, ale Terka v něm byla, tak jsme valily směr cíl s očekáváním dobrého výsledku. Na rovince před cílem jsme ale viděly Terku u krajnice, v ruce přední kolo a v očích slzy – o šaltr závodnice před ní přišla o pět drátů, ale naštěstí to aspoň ustála. Prostě smůla nechodí po horách…
Po dni volna už tu byl etapák, který začínal časovkou do vrchu. Časovka není moje parádní disciplína a do vrchu už vůbec ne, takže to dopadlo, jak to dopadlo a už jsme se těšily na další etapu. Ze začátku zvlněná, pak placka a nakonec 13 km kopec plus tři vrchařské a jedna rychlostní prémie cestou. Tentokrát se jelo v klidu asi 10 km a pak to zase začalo. Jeden nástup za druhým. Trasa vedla po jedné cestě tam, kolem kruháče a zase zpátky, pak odbočit na nekonečnou rovinu a na závěr kopec. Po cestě tam se nikomu nepodařilo odjet, ale za kruháčem rána – Terka defekt. Do balíku se vrátila rychlostí blesku a další rána – Denča, náš vrchař, měla taky defekt. Pořád se jelo docela v klidu a najednou hop a už se jelo. První vrchařská ještě tak tak, pak se ozvalo „hop“ znovu a už jsem jen doufala, že tam uvisím. Skupina se mi ale začala vzdalovat a Denča v ní pořád zpátky nebyla. Když mě míjel náš mechaničák, dostala jsem instrukci na ní a Terku počkat a dotáhnout zpátky do balíku. To by ale nesměl být jeden nástup za druhým a bohužel se nám už balík dojet nepodařilo. Takže jsme pokračovaly v lajně asi v sedmi lidech směr cíl. Střídání vypadalo následovně: půl hodiny Denisa, za pět minut se protočily všechny ostatní a zas tam Denča naložila a valila. Aby se Terka šetřila na další etapu.
Ta zmíněná etapa byla po rovině, takže jako v úterý – musí se jet na spurt. Každý ale ví, že když je rovina, tak zákonitě fouká – fouká jako …. no hodně. Zase se po sobě koukalo asi deset kilometrů a pak už jen „hop“ a „hop“ a tak… Jelo se v lajně, příkopem, přikrčený na řídítkách, jakkoliv, hlavně aby se člověk schoval. Když padnul padesátý kilometr, rozhlídla jsem se po balíku, a když teda jedou všechny pro bidony, tak jedu taky – přeci se teď tak nepojede. Chyba, jelo. Dotáhly jsme to asi po dvou kilometrech, rozdat bidony a zas nástup za nástupem. Denča klasicky nezklamala, když se opět začal balík natahovat do lajny, prohlásila: „Tohle je ten Terezín? Tak to fakt nesnášim!“ (tato verze je značně cenzurovaná), za někoho se přikrčila a jelo se dál. Posledních pár kilometrů se jelo městem, takže už jsem se starala sama o sebe a věřila, že tam Terka vepředu je a bude! Projely jsme cílem, zamířily k autu a tam už byla Terka rozzářená jak sluníčko – buď první, nebo druhá, rozhodne foto finiš. Po chvíli už ve vysílačce hlásily „the winner is Tereza Trefná“… Bylo to neskutečný! Všichni ječeli, objímali se, radost byla hrozně veliká – komu se naposled povedlo vyhrát etapu na UCI závodě. Takže opláchnout, Terka popadla vlajku a za aplausu jsme ji doprovázely na stupně vítězů.
Už večer mi nebylo úplně do smíchu, hlava bolela, a ač spálená jak prasátko jsem si brala druhou deku na zachumlání. V noci zima, ráno zpocená a u snídaně už jsem se nesmála vůbec. Nacpala jsem do sebe kousek chleba a rozhodovala se, jestli má vůbec cenu se na start poslední etapy postavit. Do kůže jsem se ale přeci jen převlékla a jelo se. Zkusila jsem se projet na kole a myslím, že takové účinky nemá ani kdejaká lehčí droga… motal se mi celý svět a tomu kousku chleba se u mě taky moc nelíbilo. Takže do auta a zpátky na hotel. Tam hned do postele a spát. Po probuzení mi bylo ještě hůř – asi se na mě podepsalo slunko, dusno… snad. Když dorazily holky z poslední etapy (Terča se chudák ještě smotala) začalo se balit. Druhý den už se jelo na letiště a hurá domů. Ještě se s námi přijel rozloučit náš řidič Murat, který se už minulý rok o holky staral, a už jsme mohly zvednout kotvy. V letadle se mnou byli všichni kamarádi, protože přeci nebudu jíst maso, když mi není dobře :D. V 8 večer už jsme opět byli obklopeni českými nápisy a naše výprava byla u konce.
Sice jsem si pobyla ještě pár dní na piškotkách, ale zážitky a zkušenosti jsem si přivezla nenahraditelné. Velký dík všem, co se podíleli na organizaci a na tom, že jsme vůbec odletěli a všem, kteří nás podporovali na dálku a věřili slovům Terky „MY VÁM TY BODY PŘIVEZEME!“ (Terka Trefná, Michal Frantík, Jarda Friede a nekonečnou trpělivost se mnou má Tomáš Konečný J)
foto: Michal Frantík
