Novatop na Vasově běhu
NOVATOP ve Švédsku
První březnovou neděli se ve Švédsku v severozápadní provincii Dalarna každoročně pořádá nejstarší, největší a také jeden z nejdelších závodů v běhu na lyžích na světě. Vasův běh (Vasaloppet) měří 90 km a poprvé se konal již v roce 1922. Legenda vypráví, že Vasův běh vznikl na památku švédského šlechtice Gustava Ericssona Vasy, který v roce 1520 prchal z vesnice Sälen do Mory před dánským králem Kristianem II., který vládl celé Kalmarské unii. O tři roky později mladý Gustav Vasa vedl povstání, dánského krále porazil a ujal se švédského trůnu.
 |
 |
Mezi lyžaři se říká, že do lyžařského důchodu nemůže jít běžkař, který nezkusil aspoň jednou Vasův běh. Do důchodu se zatím nechystám, ale mám již splněno, protože letos jsem "Vasák" jel už podruhé.
Ale pěkně po pořádku. Přípravu jsem zahájil pro mě netradičně už v prosinci ve fitcentru PEPA, pod vedením Petra Čecha. Stačily mi ale jen dva tréninky a začaly mé problémy s ramenem, které vyvrcholily opakovanou návštěvou u ortopeda MUDr. Jana Blahuta (moje žena však tvrdí, že rameno jsem si "přeležel" na gauči u televize o Vánocích). Tím skončilo mé plánované posilování rukou, a protože letošní zima byla na sníh skoupá, zůstal mi zase jen fotbal a dvakrát týdně běhání.
Přesto se mi podařilo vyrazit celkem pětkrát na běžky do Jeseníků (dvakrát díky soustředění s NOVATOPEM na Karlově), ale žádný dobrý pocit jsem z toho neměl. Malou útěchou mi však bylo, že i ostatní účastníci našeho zájezdu (až na výjimky) na tom nebyli o mnoho lépe.
Následuje poslední porada před odjezdem, kdy se domlouváme, kdo vezme kopyta, žehličky aj. (lyžaři pochopí) a jakou zvolíme dopravu na pražské letiště. Vítězí varianta jízdy vlakem a pendolino, což pro mě byla premiéra. Vše řídí a organizuje jako vždy skvěle Michal Hájek.
Odjíždíme ve čtvrtek ve 4:30 z Opavy, přestupujeme v Ostravě na pendolino a já mám první problém. Něco mi teče z kufru. Čichem to ihned poznávám, je to jedna z mých plechovek Gambrinusu, která praskla a celý obsah vypilo mé pyžamo spolu s běžeckými kalhoty (krásně voněly). To ale netuším, co mě čeká později. Ve vlaku budíme dost velkou pozornost svými kufry a hlavně vaky s lyžemi. Nutno podotknout, že nás totiž na dalekou cestu na sever vyrazilo celkem patnáct!!! Tady je celá sestava: Michal Hájek, Radim Juran, Jirka Kubín se svými dcerami Klárkou a Eliškou (jediné závod nejely a plnily roli fotografek), Martin Schuster se synem Markem, Petr Valeček, Radim Vysocký, Dušan Mrovec, Standa Stejskal, Robert Growka, Hynek Tyl, Petr Polák a moje maličkost. Jistě zde poznáváte řadu bikerů z několika opavských týmů.
Po příjezdu do Prahy se bezproblémově přesunujeme autobusem na letiště, kde potkáváme již řadu ostatních lyžařů včetně Lukáše Bauera. Také v letadle do Stockholmu je mnoho lyžařů a já mám možnost dávat vedle sedícím nováčkům rady do závodu. Jedu přece už na svůj druhýs "Vasák" (rady rozdávám rád...).
 |
 |
Let trvá jen jednu a půl hodiny, tomu odpovídá i vydatná strava (müsli tyčinka) a jsme ve Stockholmu. Po sněhu ani památka, teplota 4 °C. Půjčujeme si dvě auta značky Ford od firmy HERTZ a vyrážíme na sever Švédska do místa startu závodu v Sälenu. Je to trošku dál (skoro 400 km). Zastavuje se jen v lyžařském středisku Falun, nakoupíme něco k jídlu, a potom vyzvedáváme klíče od chatek v turistickém centru v Sälenu. Spíme ve dvou chatkách asi 20 minut jízdy autem od místa startu. Přijíždíme do krásné zimní přírody a já konečně vidím sníh. Hodně sněhu. Následuje rozdělení do chatek, potom do pokojů po dvou, večeře, vnitřní dezinfekce (máme jí celkem dost) a jdeme spát. Za celý den toho má každý dost.
V pátek vyrážíme po snídani testovat lyže (vše opět skvěle řídí Michal) a jedeme si projet závěr trati závodu z Oxbergu do Mory. Je to jen kousek (to říkal Michal), asi 29 km. Někteří protestujeme, ale nakonec vyjíždíme všichni. Cestou uhýbáme mnoha závodníkům (celý týden se tady něco děje). Radimovi Juranovi praská opravená lyže a jako jediný si vyzkouší sběrný autobus do cíle (aspoň může využít perfektní znalost cizích jazyků).
 |
 |
V Moře se všichni jdeme zaprezentovat do závodu a využíváme i řady možností občerstvení (káva, čokoláda, džusy, jablka, muffiny, sušenky...). Někteří jdeme i víckrát. S taškami se startovními čísly a sušenkami se vracíme 90 km zpátky do Sälenu a i cesta autem trvá dost dlouho. Co teprve na běžkách... Večer na chatkách, které jsou dokonale vybaneny vším potřebným (krb, sauna, apod.) se znova probírá taktika do závodu a spotřebovávají se zásoby "energetických nápojů".
V sobotu ráno se jedeme podívat na start do Sälenu, necháme si změřit "komoru" na běžkách (lyžař ví) a až na Petra Valečka a mě se jdou všichni trošku projet. My se šetříme na závod.
Startovní louka má 15 vln, je v ní asi 50 stop a celková délka je skoro 1,5 km. Ale sníh taje, všude je voda a bláto.
Odpoledne začíná to nejhorší z celého výletu. Mazání lyží. Ale je tady přece náš Michal, hlavní servisman. Nastává organizovaná dělba práce, kdy někteří odhazují sníh před chatou a chystají prostor pro potřebnou úpravu lyží (škrabání), jiní voskují, korkují, zažehlují, nanáší klistry, práškují a chladí lyže na mrazu. Je také nutno vyluxovat chatu, ať majitel nic nepozná. Přesto celková příprava lyží nám trvá celé odpoledne. Večer už je ve vzduchu cítit nervozita, skoro všichni už odmítají požít "energetické nápoje" (jen my dva s Péťou Valečkem se toho nebojíme), každý si chystá oblečení na závod a převlečení po závodě, včetně ručníku, ještě připravit jídlo a gely, nezapomenout čip na nohu a jde se spát.
 |
 |
Neděle 2. března, den závodu na 90 km. Budíček ve 4:30, snídaně, návštěva WC (8 chlapů a jen jeden záchod = velký problém), hádejte kdo tam seděl poslední? V 5:10 odjezd a dotaz: "Čí jsou ty boty na tom topení"? Volám: "No přece moje" a spokojeně odjíždím s ostatními. Přestože jsme vyjeli včas a na parkoviště kousek od startu bychom to krásně stihli, nás na něj už nepustili a nepomohly žádné vymluvy, omluvy ani prosby. Byli jsme totiž ve Švédsku. Nezbylo nám nic jiného, než si zanést běžky na start asi 1,5 km pěšky. Tomu předchází postavit se do fronty závodníků své vlny, asi 20 minut se posouvat, pípnout čipem, položit lyže do stopy a hlavně si zamapatovat kam jsem je položil. Je 5:50, je tma a start je až v 8:00. Toto vše jsem zvládl v pohodě (vždyť jsem tady už podruhé). Kolikrát kdo navštívil TOI TOI a byl v lese zde nebudu rozebíral (já jen 3x), ale když si ostatní začali chystat do kapes jídlo na závod a já už potřetí probíral svůj batoh jsem pochopil, že všechny mé gely, energetické tyčinky a Enervity zůstaly na chatě. Nevím, co si o mě ostatní mysleli, ale skoro každý mi něco věnoval, takže nakonec jsem na tom vlastně i vydělal. Ale to nebylo všechno. Na každý závod dostáváme igelitový pytel se svým číslem, kam si dopíšeme osobní údaje a před startem do něj dáme věci na převlečení po závodě. Tento pytel se odloží na startu a je převezen do prostoru cíle. Já pytel označený měl, ale věci na převlečení zůstaly společně s jídlem na chatě. No co chcete, stáří není pěkná věc... Takže na startu jsem se cítil celkem v pohodě...
 |
 |
Je 8:00, start všech 15 800 závodníků najednou. Nádhera, 3x píchneš, stojíš, chvilku jedeš a je tady výjezd (vlastně výšlap) do sjezdovky v délce asi 3 km. Vidím kolem sebe velkou masu odhodlaných běžců, několik zlomených hůlek a dávám velký pozor i na ty svoje. Po vyjetí kopce jedeme už plynule v šesti stopách. Velkou motivací jsou ukazatelé na trati a já vnímám první z nich, velkou 87, což znamená, že mi chybí už je 87 km do cíle. Paráda. Je ovšem pravdou, že nejvyšší bod tratě je na již zmíněném 87. km, a potom je to jen stále z kopce?! Moje ruce by mohly vyprávět. Na trati je celkem 7 občerstvovacích stanic, které jsou dobře zásobeny nápoji i jídlem (jen banán zde neuvidíte) a pověstná je sladká a teplá borůvková polévka (Blöber). Do závodu jsme vyjížděli z 5. vlny společně s Petrem a Standou. Standa nám posléze odjel, ale my dva jsme spolu jeli, čůrali a občerstvovali vzorně skoro celý závod. Jen v závěru se Petr trošku zpozdil (Péťo promiň, ale já to musel napsat) a já do Mory přijel o pár minut dříve. Někteří mí kamarádi už byli v cíli, ale já jsem spíš na kolo, fotbal a běhání, než na skoro 80 km soupažení v rozbředlém sněhu. Když však ale dojíždíte po celodenní šichtě do cíle za povzbuzování úplně cizích lidí, máte slzy dojetí na krajíčku a vše je zapomenuto.
 |
 |
V cíli vám odeberou lyže a dají je do úschovy, nasednete s davem do autobusu, který vás zaveze do nějaké školy, kde potkáte svůj igelitový pytel a jdete se osprchovat a převléci (pokud máte do čeho) – díky Stando za půjčené věci a jdete se najíst. Vše skvěle zorganizované. Všichni jsme se našli, nikdo se nezranil, neměl technický problém a ve zdraví dojel do cíle. Pořadí a čas není moc důležitý, protože všichni kdo tento největší závod na světe dojeli si zaslouží obdiv. Nejlépe z nás dojel ten nejmladší, Marek Schuster.
Jen pro statistiku: zvítězili Norové, 1. místo J. Kristian Dahl v čase 4:14:33 hod, 2. místo Nigaard a teprve 3. místo Švéd Brink. Standa Řezáč, který jel tento závod již po šestnácté skončil na 5. místě, Lukáš Bauer na 69. místě. A nějaký Chuck Frkal dojel na 5933. místě v čase 7:58:36 hod.
Letošního jubilejního 90. ročníku se zúčastnilo 15800 závodníků ze 34 zemí světa a mezi více než 300 Čechy byl i dres NOVATOPu.
Dojezd na chatu po závodě, přivítání se všech navzájem a dopití zbylých "energetických nápojů" už nebudu popisovat, ale za zmínku určitě stojí cesta z Prahy do Ostravy, kterou jsme skoro celou prostáli v jídelním voze a znovu probírali celý "Vasák".
O skvělé atmosféře hovoří spousta pořízených fotografií, které jsou ke shlédnutí na adrese: http://mirekfrkal.rajce.idnes.cz/Vasaloppet_2014.
