Garda Trentino 2013
První májový víkend.
Tradičně se touto dobou koná Bike Festival v Riva del Garda. Letos tomu nebylo jinak. Konal se již 20 ročník a jeho neodmyslitelnou součástí je závod. Měli jsme tu možnost zúčastnit se ho.
Nejprve jsme museli zdolat cca 1000 km po dálnici, abychom ve čtvrtek v 11 hod. dopoledne spatřili ono legendární jezero s okolními vrcholy tyčícími se do 2200m.n.m a možná ještě výše. Najít ubytovaní trvalo sice déle, ale podařilo se. Městečko Malcesine bylo nalezeno. Po odpočinku následovalo první seznámení s místními kopci. Lépe řečeno s tratí nedělního maratónu. Údaje raději nebudu uvádět, takto prudké kopce nemá ani legendární dvou kilo na Salzcu. V jednom prudším stoupání nás předjela motorka jménem Alban Lakata. Kdo neví o kom je řeč, má za domácí úkol si to tzv. vygooglit. V kopci, kde i kamzík by měl problém. Tenhle borec jel velkou v předu a ještě nezadýchaným hlasem pronesl caio. Následně zmizel a opětovně byl námi spatřen až v neděli v cíli maratonu.
Páteční odpočinek vyplnil výlet na jih jezera. Nachází se tam malinkaté městečko za zdmi malého hradu. Pozoruhodnost tohoto místa je v jeho umístění. Cca 1 km do jezera zasahuje výběžek, kde se tento hrad i městečko nachází. Vede k němu pouze jedna cesta, ta je totálně ucpaná houfem turistů ve snaze zaparkovat své plechové miláčky. My zvolili strategií zaparkovat jinde a dojít po svých, což se taky vyplatilo, neplatilo se parkovné. Jak vypadá onen hrad a městečko zjistite viz fotky. Na čtvrtou odpolední jsme se museli vrátit z důvodu ofiko otevření festivalu a prezentace. Měl jsem již tu čest vidět, jak probíhá festival na Salzu. Kde ten se hrabe na Gardu. Celý festival se rozprostíral na rozloze menšího sídliště. To víte, tolik značek výrobců kol a doplňků se musí někam vtěsnat. Byl zde i bikepark, kde probíhaly exhibice borců, co v hlavě nemají mozek. Kdyby ho měli, nedělali by takové věci.
Po zbytek pátku jsme se věnovali odpočinku a bohulibé činnosti nic nedělaní. Páteční noc nepřinesla nic dobrého, mé dutiny horních cest dýchacích utrpěly zásah kolem prolétajícího viru. Sobotní ráno jsem trávil hledáním papírových kapesníku. Podle toho vypadalo i rozjetí, raději zde nebudu popisovat co se z mých dutin dostávalo na světlo boží. Co čert nechtěl, večer i můj krk začal vykazovat náznaky zásahu onoho viru. A knedlík byl na světě hurááááá. Nic příjemného před závodem.
Neděle 5 hod. budíček, snídaně a patřičné přípravy, 6 hod. odjezd do místa startu. Složení kol a krátké rozjetí. Následný boj o startovní pozici a půl hodinové čekání na start.
Po prvních metrech bylo jasné že forma je někde jinde, než v Itálií. Pekelné tempo úvodních kilometrů obstarávali profíci. Takže není se čemu divit, když pod první kopec s 18 % průměrným stoupáním dorazila moje maličkost totálně na s....y. Já vůl si až později uvědomil tu skutečnost, že první vlna, ze které jsem startoval byla složená i z borců jedoucích kratší tratě. Jak se říká, pozdě býka honiti. Díky čtvrtečnímu tréninku byla moje znalost prvních kilometrů trati dostačující. Zvolnil jsem a trochu odpočíval vyčkávajíc na sjezd. Vyplatilo se, pár borců jsem patřičně vyškolil a získal tak další čask odpočinku. Druhý kopec, nám důvěrně známý z onoho setkání s jistým druhem živočicha jménem Lakata. Kupodivu se mi jel dobře, ale na další předjíždění soupeřů to nebylo.
Po zdolání kopce, následovala cesta do neznáma.
Sjezd do nejvzdálenějšího místa závodu. Zde jsem poznal, v čem je tenhle maratón tak specifický. Několika kilometrový sjezd singeltrackem v cca 10 cm vrstvě spadaného listí, pod kterým se nacházely volné a kluzké kameny. Sem tam nějaký kamen vykukoval ven z listí, jinak člověk vůbec nevěděl po čem jede. Po pár kritických situacích a jednom pádu jsem zvolil strategií zadní brzdy (myslím brzdění), spolu s jízdou po vrcholcích vyčnívajících kamenů. Docela jsem se u toho bavil a přihlížející taky. Z nejvzdálenějšího místa cestou zpět mě čekal nejdelší a nejtěžší kopec. To druhé jsem vůbec netušil. Navíc občerstvovačka byla hodně daleko za vrcholem. Pozřel jsem něco málo gelu a tyčinek a tajně doufal, že to bude stačit. Nestačilo. Poslední kilometr nejprudšího stoupání (24%) mi trvalo dlouhých 22 minut. Tato chyba mě stála lepší umístění, o tom později.
V tomto stoupání jsem míjel turistu s hůlkami. Já na něho čuměl, jak mu na betonovém podkladu podklouzávají hůlky. On pro měnu čuměl na mě, jak ochutnávám představce značky Specialized a jak moje zadní pneumatika ztrácí místy adhezi (přilnavost). Jednu společnou činnost jsme měli oba stejnou, boj s rovnováhou a nepřepadnutí dozadu. Nahoře jsem snědl veškerý obsah kapes. Dokonce i gely a tyčinky v neporušených obalech, které vypadly z kapes soupeřů přede mnou. Byla to záchrana za 5minut 12. Koplo mě to fest, až jsem málem minul občerstvovačku. Kéž by byly i u nás takové, hrabnul jsem jednou a šest gelů powerbar putoval do kapesy. Hrábnu podruhé a čtyři tyčinky powerbar šly do další kapsy. Litry vypité Coca Coly, nějaké koláčky a hurá do závodu.
Následoval úsek připomínající naše závody. Rychlé singly po hřebenu a krátké výjezdy se stoupáním max 8%. Naplno jsem využil možností 29 palců a předjížděl, co to šlo. Při pohledu na ukazatel Garmin údaje hovořily jasně, zdolat ještě 500 výškových. Jedna ruka do kapsy a tři gely najednou. Druhá ruka a zbylé dvě tyčinky jsem slupl jako malinu. V nastoleném tempu pokračuji dál, přichází poslední stoupání. Ještě občerstvovačka a nějaký ten litr Coca Coly. Cukry odvedly dobrou práci, jelo se mi fakt dobře a potom to přišlo. Lehké píchnuti v kříži (asi jsem už starý na takové blbosti) a stupňující se bolest zad. Jízda ve stoje nepřipadala v úvahu. Zadní kolo začalo ihned prohrabovat a já hledal ideální těžiště abych zatížil zadní kolo. V sedě bolela záda, tak jak dál? Roubík do úst, rychlost dvacet a pojďme koně, 3,5 km bolesti jsem přežil i ten poslední sjezd chvílemi po freeridové trati. Na asfaltovém dojezdu do cíle se mi podařilo další dva borce nejen předjet, ale i urvat z háku ve chvíli, kdy rychlost atakovala 50 kilometrů v hodině. Tempo to mi jde!!!
A výsledek? Ten již znáte, 89 celkově a 64 v kategorií.
Beru to jako úspěch a zároveň velkou zkušenost do budoucna.
A jedna rada závěrem. Platební kartu a větší obnos peněz si sebou neberte. Já tu chybu udělal a takový vítr účet už dlouho nezažil :-).
Více fotek si můžete prohlednout zde.
Kompletní výsledky jsou zde.
