Královehradecká 50
Překvapen krásným sobotním počasím jsem se rozhodl vyrazit následující den do Hořic na Královehradeckou 50. Na neděli hlásili výrazné ochlazení a déšť. Ale přece nemůže být z 27 stupňů 8 ?! Jak jsem pozděj zjistil, může.
Cestou do Hořic teplota stále klesala a zastavila se až na parkovišti na 8 stupních, do toho vytrvalý déšť. Ale za oknem vyhřátého auta to nevypadalo špatně a jenom jsem litoval děti, které dojížděli svůj závod s brekem celé od bláta a v zádech jim zněl křik jejich rodičů. Prostě nedělní idylka.
Na start to bylo z areálu kousek, ale i to úplně stačilo, abych byl durch. Při rozpravě k závodu bylo použito jen málo slov: klouže to , bláto, přšet nepřestane, fakt to klouže a toho bláta je fakt hodně...
První kilometry po startu vedly po cyklostezce. Prvních pár kopečků před nájezdem do terénu stačilo, aby mi první skupinka - cca 13 lidí ujela a já si to šudlal pěkně ze svýho. Nohy mi prostě po sobotním švihu nějak nejely. Přejezd přes „skoropole“, kdy mi kolo přestalo řadit a brzdit - zvlášť véčka, jsou pro toto počasí stvořena. Najíždíme do lesa, začíná to být slušný motokros. Začínám dojíždět některé z dlouhé trasy a Ti mi prostě vyloženě zavazí. V jednom ze sjezdů ustřeluje přední kolo a já se válím na zemi a dávám si tak solidní bahení lázně.
Na trati je dost technických výjezdů, které se musí běhat. Přes bahno v očích skoro nevidím. Ale za sucha by to byla hodně hezká trať. V jednom z kopců se na mě dotahuje skupinka a snad všichni junioři. Tempo trošku nezvládám. A po pár kilometrech odpadám. Trasa se mění na rovinatou asfaltovou cestu, kde se k přijemné teplotě a dešti přidává ještě vítr. Připadá mi že jedu krokem. Asfalt vede až po poslední výjezd do cíle, kde se sanžím dojet skupinku., ale jsem vůbec rád, že jedu. Úkol tedy nesplněn. V cíli odhazuju kolo, převlékám se a běžím do sprch, kde teče teplá voda. Sen...!
Tohle bylo asi mých nejdelších a nejtěžších 25 kilometrů v životě.
Martin
