Beskydská sedmička 2012
Rok se s rokem sešel a to znamenalo další účast na B7 – extrémním horském maratonu v Beskydech. Libor Uher připravil delší trasu (94 km), zároveň ji otočil, takže trasa se změnila razantně (k lepšímu). Parťák byl po minulém roce jasný – Kuba Franer. Ono najít někoho, kdo by do toho šel s nějakými ambicemi a výkonností je problém a po minulém roce jsme se domluvili, že se vrátíme a vylepšíme čas.
Trénink jsem začal 3 týdny před závodem, kdy jsem začal běhat po dlouhé době.
Takže v pátek razíme do Frenštátu, prezentace, kontrola povinné výbavy – vše ocejpá jak má. Venku se převlíkáme, chystáme jídlo, kontrolujeme výbavu a pomalu se přesunujeme směr nádraží na vlak. Vlakem všichni závodníci míří směr Třinec – start závodu. Cesta je dlouhá, chce se mi spát a to mám běžet B7?
Na náměstí je již hodně závodníků, ale my jako správní plašáci jdeme do první lajny. Potkávám známé tváře Lysacupu, triatlonu a cyklistiky.
Start – běží se ne zrovna pomalu městem směr k sjezdovce na Javorník. Držíme se v první skupině – cca 15-20 týmů. Sjezdovka, krpál jak pr**e, dávám si, nahoře čekám pár sekund na Kubu a běžíme dále. Následuje seběh do Řeky – dostávám křeče do stehna… říkám si, že to je v prdeli a to je začátek L Nic, maká se dále.
Trošku bloudíme, ale je nás tam asi 8 týmů, společně najdeme trasu a dobíháváme pod sjezdovku, zase nahoru opět krpál jak pr**e. Nahoře valíme mírným stoupáním směr vrchol Ropice, kde je časová brána nastavena hodně natěsno. Následuje seběh do Morávky, běžíme jak draci, předbíháme dost lidí – mezitím se stihnu smotat po šutrech.
V Morávce doplňujeme camely, do rukou banán a jde se vstříc Travnému. Stoupání začíná sjezdovkou. Moc dobře si ji pamatuji z minulého ročníku, ale to jsme ji scházeli. Jdu lehké tempo, nahoře má Kuba krizi, zastavujeme, Kuba kope jednoho Brumíka a táhnem se opravdu pomalu nahoru. Do půlky, možná ¾ kopce jdeme opravdu pomalu, pak se Kuba probírá k životu – jdeme tempo, konečně J. Za chvíli běžíme, no sakra, to je změna. Na vrcholu kontrola a sebíhaváme do Krásné v hodně svižném tempu, Kuba zas valí jak ďábel. Dobíháme do Krásné, doplňujeme camely, nějakej banán, sůl a jde se na Lysou. Z Krásné to známe z Lysacupu, jdu tempo, Kuba má krizi č.2, jdeme celkem pomalu, chvíli zastavujeme a pokračujeme ve slabším tempu nahoru. Na vrcholu kosa jak blázen a ještě poprchává, kontrola a jde se na seběh. Je mi jasné, že Kuba to zas bude tnout – no co, musíme to dohnat, rvu to taky co to dá a běžíme hooodně svižným tempem až do Ostravice. Zde potkáváme pána, který byl aspoň pro mě klíčovým okamžikem.
Ptá se: „Sport nebo Hobby?“ Odpovídáme SPORT a pán na to: „Tak to jste na 15 místě.“
Vlívá mi to energii, jdeme na občerstvovačku, doplníme camel, zajdu pro polévku do školní kuchyně i pro Kubu a mažeme na Smrk. Jdeme tempo po asfaltu, pak začíná stoupání terénem. Jdeme hodně prudkou stěnu a pak celkem náročnou cestičkou. Uběhne to rychle a tak z vrcholu to zase nakopnem. Seběh ze Smrku zvládnem kolem hodiny, mezitím předběhnem mnoho týmů hlavně z řad krátké trasy Hobby, ale i pár Sporťáků. Tempo mi nesedí, začínám cítět, že přichází krize. V Čeladné napít a chyba z mojí strany…. nedoplnil jsem camel. Důsledek přijde velice brzy. Hnedka mažu za Kubou, který už začíná stoupání na Čertův mlýn. Vůbec mi nesedí jeho tempo, ale držím hubu a krok. Říkám dobrý to je, ikdyž začínám být pěkně na sra*ky. Stoupání se táhne po asfaltu, pak terénem. Připadám si totálně vyřízenej, hlava nic nebere, kopu mysli tyčinku s gelem (krásná chuť, doporučuji :-D) a na vrchol docházím hodně nalomený. Přichází seběh na Pustevny, Kuba běží stále jak ďábel, nestíhám – jsem fakt k.o. Dole mně čeká, než doběhnu a pokračujeme. Sebíháme na Pustevny, kupuju kofolu a minerálku, protože jsem na suchu už snad hodinu!! Kopu do sebe rohlík se sýrem a kofolu a pokračujeme seběhem do Ráztoky. Vracím se zpátky, cítím se už dobře, sebíhaváme k lanovce, kde je dost lidí. Slyším, jak si povídají, že vypadáme dost špatně – no nedivím se.
Pokračujeme stoupáním na Radhošť, jdeme zase tempo, scházíme dost lidí a celkem rychle jsme na vrcholu. Někde ke konci stoupání dávám jediného Brumíka v závodě. Pokračujeme v tempu ke kostelu a pak přichází seběh. Jdu dopředu a běžím co to dá, předbíháme snad 6 týmů, rvu to na kaši. Kuba asi trošku nechápe, ale sviští zamnou až na Pindulu.
Přicházi špatná zpráva od Kuby, že jeho kolena jsou v haj**u. Nic jdeme celkem pomalu na poslední vrchol Velký Javorník. Předbíhají nás týmy, které jsme dali v seběhu – nedá se nic dělat. Cesta na vrchol je dlouhá a nudná. Na vrcholu kontrola a seběh. Kuba to hecuje a i přes bolest to rveme. Běžíme na náměstí solidní tempo. Těsne před cílem potkáváme kamaráda Radka Čecha, který nám gratuluje a fotí naše ksichty.
Dobíháme do cíle, přichází euforie, kterou jsem asi nikdy nezažil, lidi fandí, podáváme si ruce s Kubou a teď už víme, že jsme to zmákli.
Zjišťujeme čas – 15 hod 41 minut. To jsme nečekali ani v nejlepším snu a pořadí už vůbec ne ….
Absolutně 16 místo a 9 v kategorii MUŽI!!!
S odstupem času hodnotím tento závod jako můj největší sportovní úspěch, jak daný náročností, časem a výsledkem. Nohy jsou celkem v pohodě – to se teda divím.
Už teď se mi honí myšlenky na UTMB – Ultra trail de Mt. Blanc – uvidíme
