Novatop Lapierre - Bike Racing Team 2013

Poprvé na Salzu A

Salzkammergut Trophy, rakouský kultovní MTB maraton a každoroční bajkový svátek v oblasti Salzkammergut s centrem v Bad Goisern. V letošním roce 2012 je to 15. ročník. Na závodníky tady každoročně čeká několik tras různé délky a náročnosti, včetně Extreme Strecke A – nejtěžší bajkové jednorázovky v Evropě. Náš tým obsazuje vyjma nezáživného Céčka (75km) letos všechny trasy. Já jsem si po letech váhání dodal odvahu a jedu zkusit A-Extrém, k čemuž se mi podařilo zblbnout i týmového kolegu Ondru Kavana.

 Co obnáší Strecke A ?

Přes 211 km na délku a 7050m na výšku. Ne, není to etapák, je to jednorázovka, navíc s časovým limitem. Je to červené startovní číslo se jménem na řídítkách, pro které Vám tady zatleská i babička jdoucí s nůší pro trávu. Je to dojezdové triko v černé barvě, které chci mít. Pro profi závodníka to je asi „jen“ jeden těžký závod, pro víkendového cyklistu těžko představitelná čísla, pro běžného hobíka šílenost, pro ty odvážnější či šílené výzva.

Cíle

Extrémní Áčko jedu poprvé, stejně tak Ondra, já na Salzu jen několikrát kratší Béčko. Chci to letos prostě „jen" objet s rezervou v časovém limitu, pokud možno se úplně fyzicky nezrušit, na pořadí celkem kašlu. Zatím moje nejdelší závody Salz B (119km), 12-ti hodinovka, nějací Drásalové, Kopřivnické Drtiče a tak podobně, maratony pod 100km a půlmaratony nepočítám, všechno to bylo o dost kratší. I proto plánuju defenzivní taktiku „zezadu“, prostě takové poznání trasy a vlastních schopností v extrémních podmínkách.

Limit je 16 hodin na celý závod, resp. striktní jsou hlavně průjezdy na pěti kontrolních bodech. Ty jsou nekompromisní, nestíháš byť jen o minutu – končíš, nikdo tady nebude nahánět bajkery v noci po horách. Každoročně TL (Time Limit) potká pěknou řádku jezdců, jiní to zabalí sami, odpad je poměrně značný. Právě časový limit dost lidí stresuje a přepálí počáteční tempo. Dopředu si stanovuju průjezdní časy kontrolními body na cílový čas kolem 15 hodin, průjezdní časy píšu do profilu na startovním čísle.

Přípravy

Předpověď počasí na den závodu je skoro zoufalá, tj. celodenní déšť a kosa, naštěstí ne sníh. Navíc po předchozích několikadenních deštích se dá čekat ledacos, jen ne sucho. Většina manšaftu jsou ale veteráni z památného roku 2009 (viz report zde …), takže nás může od startu těžko něco odradit, odhodlání tady je. V rámci předzávodní přípravy den před závodem navštěvuju, sice jako nevěřící, evangelický kostel v Hallstattu a prosím za vylepšení počasí a šťastné dojetí. Přiznávám určitý respekt z celé akce, i když si věřím.

Oblečení. Vzhledem k předpovědi doplňujeme standardní letní garderobu gatě + dres návleky všeho druhu: na kolena, na ruce dlouhoprsťáky, nepromoky na tretry, něco pod přilbu na hlavu, nezbytná pláštěnka. V pátek před závodem chčije od samého rána, takže byznys s igelitem v centru závodu kvete jedna radost, pláštěnka za 20 éček jde na dračku. Jako zázrakem ale po páté večerní mraky ustupují a dokonce vysvitne slunko. Fronty od igelitů se přesunují k opalovacím krémům, ale přesto obavy ze zítřka zůstávají.

Batůžek na záda zavrhujeme, ten by se pronesl, do malé podsedlovky (fakt ji nesnáším, na svém fulu ji mám poprvé) narvu duši, bombičku, montpáky, multiklíč, pumpička s další bombičkou přilepená na rámu. V kapsách dresu je místo pro pláštěnku, gely a energy tyčinky. Jeden bidon mezi občerstovačkama v tom chladu mi bude bohatě stačit. Nakonec vítězí i zdravý rozum nad gramy a výjimečně si beru mobil pro spojení s podpůrným týmem.

Večer před startem příprava podpůrného týmu, kterému velí doktorka Monika, logistika kdo - kde – v kolik, vybrány 3 asistenční body (AP) pro podporu, sbaleno a předáno i nějaké náhradní oblečení, gely, vypočtené časy průjezdů AP. Z pochopitelných důvodů se v tomto směru věnuje hlavní pozornost mně a Ondrovi na Áčku, „sprinteři“ na ostatních trasách si vystačí většinou sami.

Vzhledem k času startu 5:00 dávám budík na 3:15. Chtěl bych se trochu vyspat, ale obavy ze zítřka se mi honí hlavou a nedaří se usnout. V noci znovu poctivě chčije. Nakonec přece jen na chvíli usínám.

Závod

Konečně je ráno a odjezd na start. Ve dvou si s Ondrou dodáváme mírně odvahy, atmosféra uvolněná a natěšená, jak před výletem. Jsem rád, že do toho nejdu sám. Je chladno, ale hlavně zatím neprší, i když se mraky všude kolem honí. Chladné počasí mi vždycky sedělo, bláto sice nemusím, ale člověk nemůže mít hned všechno. Přesun ve dvou autem ze základny  v Gosau na start v Bad Goisern. Krátké rozjetí a do startovního koridoru, chvíle čekání, mozek přepínám do režimu „závod“, start.

Není to žádný velký sprint a strkačka, což mi vyhovuje. Prvních 35 km znám důvěrně z kratšího „kila“. Je tepleji než jsem čekal a stahuju návleky.  Jede se mi dobře a i když je všude mokro, je vcelku příjemně. Kohouti ještě nevstali, ale už teď jsou všude kolem trati fandící diváci, kteří jsou tady fakt úžasní. Na vrcholu hodinového výjezdu mám minutu k dobru proti loňskému mezičasu z „kila“ - slušné. První sjezd a říkám si, teď si osahat, jak drží šotolina. Koukám, v tom nadšení zůstala zamknutá vidla, přibrzďuju a odemykám na korunce, vyjíždím ale z optimální stopy (šířky gymnastického nářadí zvaného kladina) do hrubšího materiálu a jdu ihned na hubu! Pěkná blbost, nadávám si do idiotských amatérů a sbírám se těžce ze země. Podřený levý bok, levá paže, trocha krve, rozbité brýle, kolo naštěstí v pořádku. Hezký začátek, tak takhle tedy ne, pane.  Nasedám a pokračuju trochu opatrněji ve sjezdu. Dost mě ta blbost rozhodila, ztráta cca jen 6 minut, ale než se úplně srovnám, trvá mi to skoro zbytek sjezdu. Naštěstí techničtější singly nad a pod EwigeWand mám už najeté z minulých let, takže se uklidňuju a potupně zrychluju.

AP a bufet Weissenbach a ztráta proti plánu srovnaná na 3 minuty. Pokračování je po trase Déčka, nejdřív dlouhé táhlé asfaltové stoupání, pak šoter. Už se mi zas jede fajn a začínám předjíždět, skupinka vystajlovaných Italů v kopci už dost funí. Nádherný výhled na Dachsteinský ledovec, počasí stále více než luxusní, já se snad budu muset svlíknou a proč sebou vleču tu pláštěnku? Že by mé včerejší prosby zabraly? Technický sjezd traily po sjezdovce, bláto šutry, kluzko, opatrně to dávám v sedle, ale po nějakém dropu se mi uvolní takový ten vychytaný držák blbé podsedlové brašny, oprava a závěr jen pěšky. Příště to raději přetáhnu ještě páskou.

Další více či méně prudké výjezdy a sjezdy, část lesem, další rozblácený singl lesem, ten střídá šoter a tak pořád dál. Tyto části vůbec neznám a snad na dobré 2 hodiny vypadávám z itineráře, prostě nevím, kde jsem. Oči bez brýli (poničeny hned na začátku při pádu) zalepené šotolinou taky blbě vidí na profil s kilometráží, navíc ve svém věku už dávno nevidím jak orel. Chytám se až na AP - Káčko pod HuteneckAlm, kde už jsme jednou dnes byli a kde se trasa chvilku míjí s Béčkem. Následuje šotolinový sjezd na Bad Ischl, který přechází do singlu, po právě ruce sráz někam do pekla (Rettenbachtal), naštěstí zajištěný sítí. Kluzké šutry a sem tam bláto. Sjezd je stále techničtější, celkem opatrně předjíždím pár pěšáků. Skála olezlá blátem je pěkně kluzká, takže hlavně s brzdama bacha. Nejsem žádný extra sjezdař, a tak mě tady dává hodně šikovný a podstatně rychlejší odvážlivec. Je to celé celkem dlouhé, technické, pěšky bych to jít určitě nechtěl. Za sucha to bude bomba, teď je to víc boj o stabilitu a o život. Po stranách čekají jak supi na kořist zdravotníci v červených mundurech s křížem.

Pořád jsem tak trochu mimo kontrolu s plánovanými mezičasy a jen tuším, že vzhledem k mokru a blátu ve sjezdech i některých výjezdech to nebude úplně slavné. Když si chci trochu orazit po těžším sjezdu, přijde jakási blátivá stojka a další naprosto brutální tlačba kola skrz pískovnu. Tady si prostě moc neodpočineš.

Dnes už druhý a snad nekonečný výjezd na HuteneckAlm, docela prudké krátké stojky střídá táhlý kopec, občas krátký přejezd vrstevnicí.  Mám za sebou přes 90 kiláků a přichází první lehčí krize a taky náznak křečí v levé noze, takže rychle gel a hodně pití. Zatím jsem poctivě stavěl na všech občerstvovačkách (a to dodržuju i dále), kde rabuju koláčky, perníčky a doplňuju pravidelně dopitý bidon, střídám wasser a iso (pozor: „ionti“ tady neznají). Počasí je proti předpovědi stále skvělé, ale ochlazuje se a začíná drobně mrholit. Vrchol s  HuteneckAlm podruhé a znovu sjezd přes EwigeWand, teď už je to kličkovaná mezi jezdci z kratších tras, pravá, levá, celkem to odsýpá. Je kolem poledne, dole už drobně prší, dalších 7-8 hodin bude asi v mokru. Dnes už podruhé Laufen, jedny schody, mostek, druhé schody, naštěstí mě „kraťasové“ po zavolání celkem ochotně pouští a nemusím z kola.

AP Wiesenbach a plánované setkání s Monikou a Pavlou, na které se celkem těším, konečně známé tváře. Cola a hlavně psychická podpora mi dodává sílu, pohled na tepák, 7:47 v sedle, jsem skoro na minutu podle plánu, což je v těchhle podmínkách celkem pozitivní zjištění. Kde je Ondra?, prý „to se neříká“, asi někde hodně přede mnou.

Začíná táhlé stoupání směr Hochmuth, které sdílíme společně s kratší trasou. Předjíždění fialových čísel mě nabíjí pozitivně a i po 8-mi hodinách se mi jede i vzhledem k výletnímu tempu na začátku snad z celého dne nejlíp. Ani nevnímám, že začíná regulérně lejt a navíc je čím dál větší zima. Oblíkám pláštěnku, ještě že jsem ji dopoledne neodložil. Stoupání je nějak dlouhé a lehce znervózním. Nějak chybně jsem si totiž vysvětlil značku časové kontroly během stoupání u bufetu a blbě zmatkuju, že náskok na časový limit mám najednou už jen půl hodiny, prostě chyba z blbosti. Psychicky mě to nepochopitelně trochu láme a nasazuju tempo „buď a nebo“, prostě zrychluju a snažím se ztrátu do kopce sjet. Předjíždím převlíkajícího se Jirku staršího, který jede krátkou a v tom zmatení nemám ani moc náladu si pokecat. Sjezd dolu, šoter asfalt, šoter, trochu to hrotím. Nájezd na pěšinu do lesa a Jochwand, místní kultovní enduro traily, které znám zatím jen z vyprávění. Kličkovaná mezi stromy po mokrých šutrech a kořenech, nejdřív to celkem jde a baví mě to, míjím dva tři pěšáky. V jednom těžkém úseku toho mám ale dost a sesedám. Jenže skoro vůbec nemůžu jít, krutě bolí asi přetížené koleno a taky trochu kyčle, 9 hodin v sedle je znát. Je zima a chčije, navíc tlačí čas, trochu deprese, kolem jsou zase ti supi v červeném. Takhle to nepůjde, riskuju a nasedám a zbytek sjíždím v sedle. Tak na tuhle část trasy chci raději zapomenout, kolo neřídím, ale nějak projíždí samo, snad vzteky či strachy regulérně brečím. Na blátě už to zadní plášť vůbec nedává a padám na odřený bok, naštěstí jsem vlastně už úplně dole. AP Wiesenbach potřetí, bufet a povzbuzující Pavel Ševčík poskytuje psychickou vzpruhu. Pohled na itinerář mi říká, jaký jsem debil, na limit mám plus pohodových snad víc než hodinu dvacet a za poslední úsek jsem najel proti plánu skoro 15 minut.

Uklidňuju se a dávám si trochu oraz, následuje rovina kolem Traunu a dále kolem jezera až do Hallstattu. Celý zbytek trasy vlastně už dobře znám (je to vůbec výhoda?) a vím, co mě čeká, mimochodem ty nejvíc zkur..né kopce na trase. Celé ty roviny až do Hallstattu bohužel jedu úplně sám, na dohled nikdo přede mnou. Stále prší, ale nějak mi to už nevadí. Dál je to stejně jen samá šotolina.

Po 150km a 10ti hodinách v sedle jsem pod neoblíbeným Salzbergem. Brutální krpál z Hallstattu podél lanovky, v nejprudších pasážích se sklonem hodně přes 30%. Trochu se bojím, co to se mnou udělá, dobře si pamatuju, jak jsem vypadal nahoře vloni i předloni na kratší stovce. Tenhle kopec vás dokáže spolehlivě vysát, ať už se dole cítíte jakkoliv skvěle. Zařazuju skorokašpara a slibuju si předem, že udržím pravidelné tempo až k horní lanovce. Přes hodinu šlapání je na morálku, ale jde o něco líp, než jsem čekal. Daří se mi předjet i jednu skupinu pěšáků. Sesedám až těsně pod horní lanovkou, kde už je to pro samé bláto naprosto nesjízdné. Chodí se mi pořád hodně blbě, koleno při chůzi fakt bolí, u lanovky proto nasedám a zkouším vyjet nejprudší betonový úsek. Chvíli bojuju, ale dokonale vymytý řetěz i nohy začínají protestovat, tak raději slezu a závěr stoupání nějak vyjdu.

Rychlý sjezd a občerstvovačka u vodopádů, kde se chvíli zdržuju a pojím před dalším stoupáním, taky pokecám s nějakým Italem a skupinkou Rakušáků. Čeká mě přes 700m převýšení na 8 km k Rossalm. Taky tady už jsem v minulosti zažil nějakou krizičku. Díky předchozímu hlídání tepů důsledně pod ANP se mi jede pořád poměrně dobře a držím si pravidelné a i celkem slušné tempo. Tak nějak vím, že tohle mi na cílový limit stačí i s rezervou na případné opravy a nijak to nehrotím. Poslední strmější dva kilometry mi sice lehce začíná docházet, nasazuju poslední rezervní gel, lepší se to. Stejně poslední metry na vrchol jdu zas pěšky, je to tady letos nějaké rozjebané od vody. Na vrcholu nad Rossalm je hodně syrovo a nevlídno (8°C), zapínám pláštěnku až ke krku a pryč odtud.

Dlouhý sjezd ke GosauSee je utrpení, jaký rozdíl proti loňsku. Děšť, únava a šílená kosa i přes slušné oblečení, nemám vůbec cit v rukách, tak jedu o dost opatrněji, než kdybych fakt závodil, nebo kdyby bylo líp.

Za GosauSee na mě čeká celý náš podpůrný tým v čele se všemi Oslíky a Pavlou. Jsem v jakémsi transu, takže mám z nepochopitelných důvodů tendenci je minout a jet dál, ale naštěstí se jim podaří mě zastavit. Sehranost celého týmu je snad srovnatelná jen s koncertem v depech při závodech F1. Skáče kolem mě snad 6 lidí současně - rychle čaj, doplnit gely, odbahnit kolo, namazat řetěz, namazat stíráky, roztlačit, odjezd. Slovák, se kterým pokračuju do posledního dlouhého stoupání na trase, mi hlasitě závidí. Do cíle zbývá něco přes 30km a ubohých 600 výškových. I tak na to potřebuju cca 2 hodiny.

Občerstovačku v Gosau už jen projíždím, jsou tady poslední kilometry s pár nepříjemnými brdky, které by na běžném maratonu byly považovány za kopec, ale které nejsou na profilu A-Strecke ani znát. V dojezdové euforii, která mi vydrží až do cíle, se mi jede i po více než 200km stále poměrně dobře, jen zadek už mám hodně osezený. Je tady Bad Goisern a kvůli cílovému fotu svlíkám za jízdy pláštěnku, potlesk diváků, hlasatel hlásí moje jméno a tým, cíl si užívám po 15-ti hodinách a 12-ti minutách v sedle, promočený, zmrzlý, odřený, nevyspaný, unavený, spokojený. Žádná díra do světa, ale dal jsem to! Ondra Kavan dojel taky úspěšně ještě nějakou chvíli přede mnou.

Přivítání s podpůrným týmem, jehož koncert pokračuje i po dojezdu, a tímto mu ještě jednou dodatečně děkuju. Zjišťuju, že nohy se během dne zcela adaptovaly na šlapání a nejsem skoro schopen chodit, nemůžu se ohnout k tretrám. Nicméně tým funguje skvěle, tak teď už můžu v klidu umřít, o všechno včetně vyzvednutí ceněného černého trika SURVIVOR se postarali.

Hodnocení

Je dva dny po závodě, jsem vcelku v pohodě, osezený zadek je cítit, svaly ještě zatuhlé, a asi nebudou vyladěné moc do rychla, takže další závod až někdy v srpnu. Pravé koleno ještě hodně bolí, asi z přetížení, nicméně chodit můžu, odřeniny po pádu se rychle zahojí.

Přihlášených na Áčku bylo přes 500, odstartovalo kolem 480, dokončilo v limitu 287, ostatní DNF nebo TL – Out of Time Limit. Můj čas stačí na 177. místo celkem, 10. v kategorii. V mém pojetí to možná byla spíš extrémní "vyjížďka", než závod, ale i tak hodnotím svůj výkon i s odstupem času poměrně vysoko. Mimochodem absolutním vítězem se stal celkem suverénně Ondřej Fojtík (Toyota Dolák).

Pro koho tahle akce je? Závod mezi ostatními MTB-maratony hodně extrémní, jak nakonec slibuje i název trasy. Kilometráž i nastoupené metry jsou slušná dávka i pro leckterý etapák, tak pokud máte málo času, tady si to můžete dát v jednom dni. Jak vidno, je to celé celkem dobře zvládnutelné i pro sice poměrně pravidelně trénujícího (nebo spíš jezdícího), ale jinak nijak vyčnívajícího hobby-jezdce, pokud na to má morálku. Pro hobíka je vhodné naplánovat rozumné tempo, stanovit si mezičasy na APčkách a nenechat se strhnout hned k závodění, i když se budete cítit dobře. Je to fakt hodně dlouhé. Je taky dobré si alespoň trochu rozumět s technikou v těžkých sjezdech. Techniky k délce trasy je celkem málo, ale pokud se z toho stane pochoďák, je to houby zábava :). Na druhou stranu před představou, že s průměrem kolem 15 km/hod. je to jen trochu delší obdoba nedělní vyjížďky, bych upřímně varoval. Ty časové limity, ty tam vůbec nejsou zadarmo, a už vůbec ne v letošním počasí. A bude to i trochu bolet, jeden ze sloganů z cílového trička z předchozích ročníků to vystihuje trefně : „Pain has a Name: Salzkammergut Trophy“.

Normální lidi se ptají „stojí ti to za to?“. Je to zkušenost, test vlastních schopností v extrému, zážitek, které jinak nezískáš, cílová euforie „mám to !!“, tohle se dá těžko vysvětlit, lístky do kina si na to nekoupíš, to se musí zažít.

Report Ondry Kavana ze stejné akce tady ...