Sudety Tour Road 2012
Ráno se probudím, kouknu na mobil, z displaye na mě svítí čas 8:06, je sobota, 2.6., zaplaví mě příjemný pocit, takový ten pocit ala „nemusím nikam spěchat“. Pohled znovu sklouzne na mobil, kde tiše bliká upomínka: „Kolem 13:00 bude Kuba v cíli“..Na první pohled „mě se netýkající věta“ rázem nastartuje mozkovou smršť myšlenek: „Zítra je už 3.6…. jedou se silniční Sudety…já jedu silniční Sudety, pro boha svatýho, proč jsem se jen nechala naverbovat na dlouhý silniční Sudety??“
„Klid, jen klid, Renčo, to zvládneš“ říkám si, leč přesvědčivost uvízla kdesi za brankou, nejspíš u našeho „fajn“ souseda, který si bezostyšně sobotu co sobotu od brzkého rána hraje se svou bruskou na železo a působí přitom velice přesvědčivě. I tato sobota nebyla výjimkou. Naštvaně vstanu a zavírám okno.
Jen si vzpomenu na zítřejší závod, dostaví se lehké šimrání u žaludku. V hlavě si neustále dokola skáčou do řeči dvě myšlenky a překřikují se: „Musíš to hlavně dojet, vždyť už si z tebe dělají srandu“ „Ne, dojet nestačí, chceš být přece spokojená sama se sebou“ .. Ne, nemám schízu, jen „lehký starťák“. Chvílemi se přistihnu, jak se mi úspěšně daří poplašné myšlenky ignorovat, třeba když stojím s červenýma Novatop kraťasama v jedné ruce, bílýma v druhé a s hloupým výrazem ve tváři se rozhoduju, ve kterých vlastně závod jet? „Jsem trdlo “ ,zakroutím jen bezradně hlavou, usměju se a balím se dál…Jo a pojedu v červených ;-)
Hurá,nabaleno, nasedám do svého firemního vozidla a jedu vyzvednout Kubu na závod do Rychleb.
Maraton Rychleby MTB Challenge se může pyšnit nejen krásnou, poměrně náročnou technickou tratí, ale také úctyhodným převýšením, což jsou parametry pro klasický český bajkmaraton spíše neznámé. Trasa druhého ročníku byla zkrácena z původních 74 na 60km, ubyly tak méně zajímavé pasáže, naopak přibylo jízdy po trailech a rychlebských lesích. Snad pro vzdálenost do místa konání ze západnějších koutů republiky, snad pro samotnou obtížnost závodu nebo nepřízni počasí, se k mému údivu zúčastnila hrstka odvážných, což dle slov pořadatele a zakladatele stezek v Rychlebech, pana Horníka, spěje k zániku dalšího ročníku L Více v reportu Tomáše Borečka.
Balíme serepetičky a jedem dál vstříc Adršpašským vrchům.
Jsme na místě..už na zápraží nás vítají manželé Krtičkovi, jež nám poskytují již tradičně příjemné ubytování přímo nad Teplickým náměstíčkem, odkud se startuje. Večer uteče k mému překvapení velice rychle, v noci spím jako špalek.
Ráno uspěchané jako vždycky: oblíct se, nasoukat do sebe aspoň něco, minimálně 4x si odskočit a hurá na start, znovu si odskočit... Sakra, nemám číslo do 1. stovky, řadím se kdesi do davu druhé půlky startujících. Výstřel z pistole a jedéém. Volí se pro moji dvoutýdenní absenci v sedle vcelku ostré tempo. Nestíhám, funím, líca hoří, ujíždí mi hlavní balík, snažím se ho zuby nehty dojet, chvílemi se daří, nakonec zůstávám v druhé skupině. Ta je vcelku početná, ale jede na můj vkus pomaleji ,než bych mohla. Nevadí, závod si užívám..ovšem jen do desátého kilometru. Tam se z úst mého tahače Kuby line davem hlasité zvolání: „Kurva“..Ohlídnu se a už ho za sebou nevidím. Mám problém. Kuba rovná se moje občerstvovačka a zásobrána vody. Na svůj půllitr vody odjedu 20km a pak na sucho polykám až do první občerstvovačky za nejprudší stojkou závodu- Vysokou Srbskou na cca 63. km. Na kopec se vyškrábu se svýma 53-39 tak tak, popadám 2 bidony ioňtáku a jedu dál. ..Proklínám kolo, sebe a Kubu taky.
Na 105.km mě Kuba dojíždí, zjišťuju, že měl defekt a celou dobu nás doháněl, jede se mi rázem líp, zhltnu gel, za chvíli druhý. Kuba rozjíždí rychlejší tempo, držím se za ním a vezeme vláček dalších asi 8lidí. Kochám se pohledem, jak krásně ty nové červené týmové kraťasy na zadku vypadají J Dojíždíme skupinku před námi. Druhá polovina se mi zdá mnohem kopcovitější, s přibývajícími kilometry se jede hůř a hůř. Na 130.km mě přepadá slušná krize, „Co bych dala za kompakty“ , mumlám si , nejraději bych slezla z kola a lehla si do trávy..Vzpomenu si ale vždycky na Tomáše Borečka, jak se mě se škodolibým výrazem zeptá: „Tak co,Renčo, kdy už něco dojedeš?“ Hecnu se a jedu dál.. 150….160. kilometr, už jen 10, 9..8..7..6….5…poslední kilometry nachytám spoustu mušek, šlapu s úsměvem od ucha k uchu, protože vím, že už to dojeduu…Poslední 3 km výjezd do kopce..Předjíždím ještě pár borců a v euforii projíždím nafukovací branou na Bišíku..Začne pršet..Jo, mám to, pěti a půl hodinové trápení mám za sebou.
Zdoláno 173 km, nastoupáno 2540m, vycucnuty 3 gely, vypito 2,5l vody… Pocit k nezaplacení 
|
|
|
|
 |
