MTB Trilogy Enduro
Trilogy je pro mě už dnes veliká srdcovka a vždy se na tento těžký, ale krásný etapák, hodně těším. Letos vyrážím sám. Ubytko zařizuji společně pro Toma Malátka, jeho Markét a nového kamaráda Dana Howarda ze Skotska. Samozřejmě horko těžko na poslední chvíli. Alespoň budeme čtyři a bude větší sranda. No ráno to moc zábava nebyla, když nás nakonec bylo na baráku osm na jeden záchod.
Předešlé ročníky jsem vždy jel klasické maratonské Trilogy, to jest prolog plus 3 etapy, měřeno klasicky star - cíl. Letos jsem zvolil variantu Enduro. Ta se skládá taky z prologu a tří etap, není však až tak důležité jak je člověk objede rychle, nejdůležitější jsou zde měřené erzety. Těch je v prologu 5, v dalších etapách 10 až 12. Většinou jde o kombinaci šlapavého úseku, který přechází do technicky těžké části, sjezdu. Samozřejmě pokud jde člověku o výsledek a taky o to aby se nezabil, je dobré mít k tomu vhodné kolo a další náčiní.
Prologem to celé začíná, i když ho už znám, raději si ho ještě dopoledne najedu. Jde o těžkých 11 km, kdy se ani první Michal Kaněra nemá šanci vejít s časem pod 30 minut. Já nikam spěchat nemusím, docela si to užívám a makám jen v měřených erzetách, vše v pohodě dávám, bez pádu, ale tak nějak zadrženě, tomu taky odpovídá ,,až“ sedmý flek... Když v cíli zjišťuji, že jsem to jel celou hodinu, tak přemýšlím, jak zítra psychicky zvládnu první etapu 85 km 3200 Hm. Naštěstí potkávám Zbyňu Kuglera a Honzu Matějů a domlouváme se, jak si to zítra dáme společně.
První etapa je vždy ta nejtěžší. Véna Hornych (stavitel trati) se ji každý rok snaží posunout o level výš a daří se mu to! Asi tři kilometry po startu už jedeme v domluvené trojici, na to, že jedeme enduro to docela ženem. V tom míjím Lenku ze spřáteleného teamu Nilfisk, jak stojí a řeší něco na kole. Jedu přece enduro nikam nespěchám, tak to otáčím a pomáhám jí s opravou defektu. Rezervní duši má píchlou, další co zastavil má zas jen s autoventilkem, tak vytahuji svoji 26kovou a soukám jí do 29“ pláště.
Ještě že mám batoh a vezu si duše dvě, taky náhradní přehazovačku, převodník , pláštěnku a všechno možné :D Spěchám na první erzetu kde dojíždím kluky a dál pokračujeme spolu. Brzy stoupáme na Ruprechtický špičák, kamenitý výjezd, který jsem na 29ce nikdy nedal, teď ho dávám docela v pohodě. Nahoře počkám na kluky a jdem do toho, strmý sjezd s hlubokými propady, kterýse dá sotva sejít, si na tomhle kole neskutečně užívám, dole všichni řveme jak malé děcka. A uháníme na další a další erzety. Až přichází ta nej. Sokolovsko! Vrchní část se hodně klikatí a je zařezaná do prudkého svahu, spodní část je přírodní suťovisko, do kterého když najedete, musíte to pustit a nebrzdit… Dnešní nejlepší erzeta ;) Po devíti hodinách jsem plný zážitků v cíli první etapy.
 |
 |
 |
V druhé etapě se jede to nejtěžší ze známého závodu Rallye Sudety. Paradoxně je to nejlehčí etapa, odpočinková, jak jí každý nazývá. Dnes se přidávám ke skupince s Tomem Kutínem a Frantou Žilákem, Chci jet mezi erzetama trochu volněji a v pár RZ startovat s menším odlepem a snažit se dojet toho přede mnou, je to motivace, taky to docela pomůže k lepšímu času. Většina erzet je pouze sjezdových, což mi moc nenahrává, ale zase tuhle trať dobře znám. Ve třetí RZ ošklivě havaruje favorit Tom Kutín a s otřesem mozku to na nejbližší občerstvovačce balí. My pokračujeme dál, nikoho to moc nerozhodí. Ani mě, jak zjišťuji hned na erzetě Vodní zámky, když do nejtěžšího úseku najíždím asi čtyřicítkou, už není čas to ani moc přibrzdit! přes ty největší balvany to zvedám do vzduchu co to jde!
Poslední trefím předkem, skoro mi to vyráží řidítka z rukou, ale ustojím to a hned šlapu do plných, vidím někoho před sebou, ještě ho dojíždím. No tohle už byla hrana, měl bych se trochu krotit, říkám si. Na běžném kole vás to tak nepustí, ale na endurku můžou být Sudetské sjezdy docela nebezpečné.
Ve skupince pokračujem dál, na Ostaši se oddělím, kluci vyjídají občerstvovačku, ale já už to chci mít za sebou… Dnes druhý flek! Zvedá mi to náladu a těším se na zítřejší etapu.
Třetí a poslední etapa. Dlouhé výjezdy a technicky těžké i šlapavé delší erzety. To mi bude sedět, říkám si. V první hodně šlapavé části dojíždím dokonce dva před sebou startující závodníky. První občerstvovačka je docela daleko, ale normálně bych jí asi minul, teď však zastavuji, se mnou samozřejmě zbytek skupinky a další. Divím se jakou mám tady chuť k jídlu, všeho mají dost a docela si to užívám, to se mi při maratonu nestane. V další těžké Rz dost chybuji, ve šlapavé části mezi dvěma těžkými úseky tomu dávám až moc a trefuji pedálem kámen, vymrští mě to a padám ze čtyř metrů do klestí, nic mi není, hned se drápu nahoru na skalku, ale čas bude horší… No, únava už je znát i na mně. I tak mám pocit, že mi to dnes sedí a dávám do každého měřeného úseku maximum. Hodně si to užíváme, třeba nový usek do lomu, je opravdu neskutečný zážitek! Dole nás čeká Véna a jen s úsměvem přijímá pochvaly. Čeká nás ještě dnešní nejdelší výjezd a další erzety, z nich ta poslední je už opravdu hodně o výkonnosti. Pořád nahoru dolů, z technického úseku hned do výjezdu, stehna pálí jako čert, ale vím, že tady jsem určitě nahnal hodně.
Večer nás čeká celkové vyhlášení, s opékáním divočáka a už pozávodní uvolněná atmosféra. V poslední etapě mi šlo o druhý až třetí flek v celkovém hodnocení, tak jsem docela napnutý, ale výsledky pořád nejsou. Teprve před vyhlášením zjišťuji, že jsem ve výsledcích až na konci a u všech erzet mám nesmyslné mnohaminutové časy, nic nechápu a jdu se na to poptat. Je mi zděleno, že můj čip byl celou dobu zřejmě vypnutý. Rozebíráme to ze všech stran, mrzí to hodně, mě i Hlavního organizátora, ale nikdo neví jak to vyřešit. Je to v tu chvíli pro mě opravdu zklamání, hlavně když jsem se tak snažil a dal do toho opravdu všechno. No nic, už to nevyřeším, jsem z toho hodně znechucený, ale pak to alespoň pro ten večer hážu za hlavu.
Příští rok musím jet zase verzi enduro! Trochu mi ten konec zkazil celkový dojem, ale i tak jsem si Trilogy Enduro neskutečně užil a rád se zase budu vracet. Tohle je přesně ten typ závodu, který opravdu stojí zato! Ať už Enduro, nebo klasická maratonská verze. A každému, kdo si říká bajker, ho doporučuji!
