Zima na lyžích
Chuckova zimní anabáze.
Přestože kalendářní jaro už dávno začalo venku to tak nedávno vůbec nevypadalo a teploty byly nižší než o Vánocích. Před týdnem jsem několik dnů ležel s virózou, a tak jsem se konečně odhodlal napsat něco o mých zimních aktivitách.
Loňská zima byla na sníh hodně skoupá, a tak se nekonala Jizerská 50, kterou jsem měl zaplacenou. Startovné se nevrací, ale ti co se znovu přihlásili na letošní ročník dostali slevu 300 Kč ze startovného 1200 Kč. A to se vyplatí... Menší komplikace mi však nastala v listopadu, kdy mi při vyšetření kolene byla zjištěna trombóza v levém lýtku. Doposud nevím jak jsem k ní přišel (asi se fakt budu muset častěji dívat do občanky). Znamenalo to zákaz fotbalu, běhání, saunování, ale i podstatné omezení přijmu všech vitamínů (hlavně B) v mém oblíbeném nápoji v tréninkovém středisku U Zajíce. Přesto na závod do Bedřichova jsem nakonec jel, i když do té doby jsem stál na běžkách jen jednou (nečekaně se synem Radkem!!!) a koleno ani lýtko moc nezlobilo.
1. závod: 11.1. 2015 – 48. ČEZ Jizerská 50
Odjíždíme už ve středu, protože pro skoro celý Bedřichov platí, že kdo chce ubytování musí to být nejméně na 4 noci. Bydlíme na chatě Hubert, obsluhují nás dvě šikovné slečny, pivo si čepujeme sami a poctivě zapisujeme každý na svůj lístek. Vaří nám starší paní kuchařka, porce jsou poctivé a chutné. Jen její oblíbenou rajskou s knedlíkem nikdo nechce.
Ve čtvrtek a pátek si jedeme projet tratě a je nádherné zimní počasí i ideální sníh, ale předpověď na víkend není vůbec příznivá. To nám však nemůže zkazit náladu, navíc když Radimovi Juranovi chystáme menší oslavu, protože zrovna v den závodu slaví 50. narozeniny. Na chatě je nás v naší partě lyžařů více jak 20 (včetně manželek), a protože zde nechybí Petr Valeček je o zábavu postaráno.
Sobota nás ale přivítá deštivým počasím a oteplením a sníh začíná pomalu mizet. Chudák Eliška Kubínová v tom počasí absolvuje už svůj druhý závod, protože tentokrát jede za nemocnou sestru Kláru (jede znovu skvěle). Odpoledne začíná nezbytná a náročná příprava lyží. Hlavní slovo má jako vždy Michal Hájek, který letos kvůli operovanému koleni závod nejede.
V neděli ráno je však všechno jinak. Mrzne a v noci sněžilo. Už jen cesta bez lyží na start je dost náročná a hrozí zranění. Startuji ze třetí vlny společně s Petrem Valečkem a vedle nás stojí "televizní sporťák" Standa Bartůšek. Běžím s lyžema v ruce do stopy, nasazuji lyže a znovu jako vždy bojuji s poutky holí. Konečně vyrážím na trať, Petr už jede přede mnou. V našem minisouboji moc nepočítám s vítězstvím, neboť Petr začal brát celkem vážně běžeckou přípravu, zhubl a dokonece se dal na buddhismus. Jelikož jsem toho moc nenatrénoval jedu trošku zadrženě, ale závodnický duch mi nedá a snažím se držet tempo s ostatními. Závod je dlouhý a nerad bych rupnul někde na 30. km. Jizerku jedu už po 11., vím do čeho jdu, proto si jedu podle svého. Když do cíle chybí asi 5 km, dojíždím nějakého smolaře, který běží s běžkami v ruce. A kdo to není? Petr! Vytrhl vázání z lyže a musí část tratě běžet a bořit se ve sněhu. Sice mu to nepřeju, ale aspoň mě opět neporazí... Historie se neptá. Do cíle dojíždím v čase 03:26:57 na 1573. místě z celkem 4072 závodníků a cítím se až moc v pohodě. Letos byla trať zkrácena na 45 km, ale přesto byla hodně nebezpečná svými zledovatělými úseky a pádů a zranění bylo víc než dost. Párkrát jsem i já měl na mále, ale vše jsem ustál. Asi jsem se fakt šetřil. "Sporťák" Standa sice po dojezdu dává rozhovory do televize, ale to já už jsem půl hodiny v cíli.
2. závod: 21.2. 2015 – FINLANDIA HIITO, 50 km
Je to jeden ze známých závodů skandinávské lyžařské trilogie: Vasův běh, Finlandia Hiito a Birkebainer. Jedná se o závod Worldloppet Ski – Fis Marathon Cup, který má start a cíl ve známém finském městě Lahti. Na olympijském stadionu, který je centrem lyžování a místem konání závodů světového poháru. Za rok se zde bude konat mistrovství světa v běžeckém lyžování.
Tento "výlet" do Země tisíců jezer jsem vůbec neplánoval a do toho dobrodružství mě nalákal kamarád Radim Juran a tomu to zas doporučil jeho známý, lyžar, Roman Koucký z Jilemnice, který se ho již účastníl a chystal se s kolegou i letos. Je sice pravda, že jezdím do "světa" celkem dost, ale buď s cestovkou nebo ve velké skupině sportovců, kteří jsou většinou mladší (skoro vždy), ale hlavně jazykově zdatní. Radim, který je na tom jazykově podobně jako já, mě uklidňoval, že Roman i jeho kolega umí perfektně anglicky, a že nebude žádný problém. Ale byl. Napřed onemocněl Roman a my jsme sháněli náhradu. Chytil se nezničitelný běžkař Jirka Kubín, který taky nemůže nikde chybět. Dva dny před odjezdem svoláváme poradu, kde nám přichází radit s "mázou" servisman Michal Hájek. Zde je vše dohodnuto.
Ráno cestou na vlak se však dozvídám, že druhý lyžař z Čech, který jediný z nás uměl anglicky taky onemocněl a zůstali jsme sami 3 Opaváci. No paráda. Do Prahy sice jedeme ranním Pendolinem všichni společně ale Jirka, který má přebukovanou letenku letí do Frankfurtu a já s Radimem do Mnichova. Potkat bychom se měli v Helsinkách. Pevně v to věříme, ale nervozita je cítit. V Praze proběhlo odbavení bez problému.
Po letu dlouhém asi 1,5 hodiny nás vítají Helsinki, ale hlavně Jirka, který je šťastný, že jsme opět spolu. Jdeme si půjčit auto, které domluvil a zaplatil již naštěstí dříve náš nemocný Roman. Nastává první komplikace – slečna u přepážky nechápe, že nikdo z nás nemluví anglicky a dokonce ani finsky. Zkoušíme to na ni s ruštinou, ale tu zase neovládá ona. Využíváme přítele na telefonu (známý lingvista Martin Schuster) a nakonec nakládáme zavazadla do vozidla značky Škoda Superb. Je večer a máme před sebou asi 100km cestu do Lahti. Ničeho se nebojíme, máme přece navigaci. Vyjíždíme na dálnici a Suberb šlape jako hodinky. Jen ta navigace se nemůže nějak zorientovat. Až ji konečně zprovozníme asi po 20 minutách jízdy a zjišťujeme, že jedeme opačným směrem (řidič Radim se moc nepřipravil). Po menší zajížďce dojíždíme na místo, dokonce nacházíme bezpečně i hotel a jsme konečně na pokoji. Vybalit věci, něco zakousnout a jdeme ochutnat finské pivo. Hospoda prázdná, pivo hrozné a platí se hned. Dáváme každý dvě "kozy" bez pěny a jdeme spát. Až teprve ráno, když si chceme nachystat snídani zjišťujeme, že na pokoji není žádné nádobí, skříň ani polička a jedinou výbavou je malá varná konvice, mikrovlnka a minilednička (asi na 6 piv). Půjčujeme si mezi sebou lžičku, hrnek a rendlík a z plánované teplé stravy nám zbývá jenom čaj nebo káva. Naše těstoviny a instantní pokrmy zůstávají v kufrech.
Ale zpět k lyžování. Prezentace probíhá v krásné víceúčelové hale, která je zázemím celého závodu. Je zde také obchod, jídelna, WC a prostor na převlékání. Odpoledne konečně nazouváme běžky a jdeme se projet. Areál je téměř ve městě a my to máme asi 15 minut pěšky z hotelu. Vítá nás pěkná skandinávská příroda s borovicovými lesy a upravenými tratěmi. Jen toho sněhu moc není, lehce mrholí a je 0°C. Pořídíme pár fotek a vracíme se zpět na stadion ke skokanským můstkům. Příprava lyží probíhá v "lyžárně", kterou jsou podzemní garáže a zbývá jen jedna, nejméně populární varianta – klistry.
V sobotu je start až v 10:00 a tak máme plno času připravit se na závod. Startuje se po vlnách, jedu spolu s Radimem z druhé, Jirka z první. Konečně start! Nervozita je pryč, vyrážíme na trať. Po ujetí asi 100 m začíná pořádné stoupání ze dna stadionu až na úpatí skokanských můstků. Teprve zde začíná lesopark, kterým vedou úvodní i závěrečné km závodu. Jede se mi dobře, lyže jedou i stoupají, pomalu se posunuji dopředu. Také profil tratě mi vyhovuje, když se střídají rovinky se sjezdy a výjezdy, vše v lesích na bezpečných tratích. Krásný motokros na běžkách. Jedu svůj závod s časem, kdy jsem si stanovil cíl zajet pod 4 hodiny. Na 30. km při dalším průjezdu občerstvovačkou dokonce speaker hlásí moje jméno, což i starého Chucka potěší. Blížím se již do míst, které jsme si projížděli včera, vypouštím poslední občerstvení a celkem úspěšně zrychluji a předjíždím. Lyže stále jedou i stoupají. 45. km, postupuji stále vpřed, ale pozor. Trať nevede do prostoru cíle jak jsem se domníval, ale začíná závěrečná část na závodních tratích, kde se jezdí světový pohár. Nahoru a dolů, stromečkové stoupáky. Síly však nedochází, do kopců mi to vždycky šlo, a já znova předjíždím. Blížím se ke stadionu, průjezd tunelem a prudký sjezd na plochu. Nasazuji vajíčko, hlavně nespadnout a už soupaží píchám co to dá. A je tady cíl.
Dostávám medaili a pohledem kontroluji na velké světelné tabuli pořadí a čas. Mezi samými Finy svítí moje jméno vedle krásné vlajky na 809. místě v čase 03:58:25 z celkem 2198 závodníků. Cíl je splněn. Závodu se zúčastnili lyžaři 25 národností a z 18 Čechů byli tři Opaváci z nich jeden v dresu NOVATOPu.
Po návratu na hotel a nezbytné očistě jsme si sdělovali dojmy ze závodu v leže ve třech v manželské posteli. Dívali jsme se při tom na televizi, kde běžel anglický film s finskými titulky. Popíjeli jsme slivovici a zapíjeli ji Gambrinusem. Nakonec jsem zašli i do stejné hospůdky, kde bylo tentokrát plno, ale to si již moc nepamatuji...
V neděli odjíždíme autem do Helsinek, kde máme znovu problémy domluvit se na výdeji letenek. Nakonec vše dobře dopadne a my odlétáme přes Frankfurt do Prahy. Než dorazíme do Opavy je pondělí, těsně po půlnoci. Ale byl to pěkný výlet, mládeži učte se jazyky ....
3. závod: 8.3. 2015 Jesenická 70
Po obnovené premiéře v roce 2013 se loni závod pro nedostatek sněhu nekonal. Letos nás ale na startu přivítalo krásné a slunečné počasí s teplotou lehce pod nulou. Je to jeden z nejtěžších závodu na lyžích a po mé účasti v roce 2013 na trati 70 km (hotový očistec), jsem letos zvolil trať 40 km. Na závod jsme vyrazili až ráno v den startu ve složení: Aleš Bura, Radim Vysocký a můj věčný lyžařský parťák Radim Juran. Přípravu lyží jsme provedli den předem, doma u Radima V. a zase jsme mazali klistry (jak jinak). Přípravu jsem nepodcenil, protože jsem dokonce vypustil oslavu dvou "60" U Zajíce a to je co říct!!!
Na startu se vítám se samými známými, cyklisty ale hlavně lyžaři. Zdravím také holky Elišku a Kláru Kubínovy, které budou mé soupeřky na trati. První startují závodníci z delší trati a v 10:00 vyrážíme do závodu my. Po startu jedeme dvě kola v lese za motorestem Skřítek, přejíždíme hlavní silnici za dohledu Policie ČR a hurá do závodu. Jede se mi znova celkem slušně, holky mám na dohled, zvládám i nebezpečný sjezd ke Škaredé jedli, zatáčím doleva a začíná úmorné a dlouhé stoupání na Zelené kameny. Dojíždím a předjíždím Elišku i Kláru (znova nevím která je která), lyže sice podkluzují, ale celkem drží a dokonce dojíždím v kopci Radima Jurana, který spletl pořadí nanesení klistrů na skluznici a teď se trápí, když mu to "střílí". Konečně jsem na Zelených kamenech, sjíždím na Alfredku (Radim mě předjíždí), občerstvím a znovu stoupám do kopce. Následuje sjezd na Mravencovku, zatáčka vpravo a znovu stoupání. Únava se začíná projevovat, ale pár závodníků ještě předjíždím. Dojíždím znovu na Alfredku, výjezd do kopce a je tady okruh kolem Ostružné. Připadá mi nekonečný, přestože letos v zimě jsem ho již několikrát jel a není nijak profilově náročný. Po jeho zdolání se vracím zpět na trať k Zeleným kamenům. Následuje sjezd, nezvládám prudší pravotočivou zatáčku a padám. Letos ve třech závodech poprvé. Na trati je řada rekreačních lyžařů, které buď předjíždím, nebo jedou proti mě. Je to dost náročné hlavně na hlasivky, protože tito takzvaní běžkaři neví, jak se ve stopě chovat. Na konci sjezdu už nožky bolí, následuje zatáčka doprava a stoupák stromečkem ledovým korytem, ale to už se blíží závěrečný sjezd ke Skřítku. Píchám co to dá, přejíždím znovu hlavní cestu a dojíždím spokojeně do cíle. Musím se pochválit, protože až za mnou dojíždí Eliška i Klára a toho si fakt cením.
Nakonec z toho je celkové 31. místo z 99. běžkařů v čase 3:18:42 hod a dokonce 4. místo v kategorii z 24. starců. Celé akce se na obou tratích zúčastnilo 188 lyžařů (z toho 4 Finové a 3 Poláci). Počasí a organizace výborné. Hlavní pořadatel Michal Hájek a spol.
18. - 22. 3. 2015 – ISCHGL
Jako třešnička na dortu v letošní zimě byl zájezd s kamarády do nádherného lyžařského střediska Ischgl – Samnaun v Tyrolsku na hranici Rakouska a Švýcarska. Tady jsem už nezávodil, jen si užíval pěkného počasí a nádhery Alp.
