Manitou Železné hory a Novodubnický maraton

chrudim-1Po závodu MTB Životské hory jsem odjela na dovolenou, při které jsem si naplánovala závod Manitou Železné hory, patřící do seriálu Kola pro život. Do Chrudimi jsem dorazila už ve čtvrtek odpoledne a hned si šla párkrát sjet schody, které se jedou kousek po startu. Všechny možné stopy najety, teď už jen odpočívat do soboty.
Ubytována jsem byla 300m od startu, takže jsem v sobotu měla klídek a žádné brzké vstávání. Takže pohodově pojíst, zkontrolovat naposledy kolo a zajet se mrknout jak to vypadá v areálu závodu. Zde už je celkem narváno, potkávám i našeho Martina Soldána a Radima Fialu, kteří se vydávají na střední trasu 38km. Já se v 11:15 řadím na start dlouhé trasy, která má nakonec 69 km. Stojím s číslem 341 dost vzadu, tak se jen modlím, aby mi moje najíždění schodů k něčemu bylo.


11:30 start, pádím si to co nejrychleji dopředu, aby se to neucpalo než dojedu ke schodům, které jsou ani ne kilometr po startu. První schody sjíždím ještě v klidu, zde je cca 15 schodů a jsou dost široké, takže se tu to ještě tak neštosuje. Jenže hned kousek na to navazují dlouhé schody, které jsou ještě rozdělené na více částí zábradlím. No, nevádám a řvu "jedu". To mi je k ničemu, borec přede mnou se hned na první sérii 5ti schodů smotal, takže ho obíhám a dále naskakuji na kolo. Pádem mi pěkně vičistili levou část schodů, tak si to frčím co to jde. Jenže slyším nejednu ránu ráfku a jen se modlím, že je vše v pořádku. Po schodech se uklidňuji, že jsem předjela možná i 100 lidí a kontroluji zadní kolo. Je ufkouklé, ale dá se na něm jet. Tak si to sfištím, ale prvních 30 km závodu se nemohu chytnout. Pak se to nějak chytlo, ale čím dál více se mi ufoukávalo kolo. Neberu si to k srdci a pádím dále co to jde. Postupně nějaké lidi zase sjíždím, ale to co mne předjelo v první polovině závodu už nedoženu. V poslední vesnici před cílem se ke mne přiblížila holka z vedlejší kategorie, která se zaráží nad mým měkkým zadním kolem a přeje mi, ať vůbec dojedu. Uklidňuji ji tím, že už na tom jedu od schodů po startu. chrudim-2
No, nakonec přijíždím na 5. místě v kategorii a hlavně spokojená, že jsem přežila svůj nejdelší závod, který jsem zatím jela. Jelikož jsem v Chrudimi ubytovaná do neděle, tak zůstávám i na vyhlášení a na tombolu, kde samozřejmě nic nevyhrávám a tak se vydávám na ubytko.

V neděli se přesouvám do dalšího stanoviště dovolené a to do Pece pod Sněžkou, kde jsem až do pátku chodila po horách. Po pátečním večerním příjezdu domů jsem si jen říkala, zda má cenu vůbec jet na závody hned po takové zátěži v horách, kde jsem už trochu i trénovala na zimní Lysa Cup.

 

 

 

dubnica-zenyV sobotu v 8 hodin ráno mne ve Frýdlantě n.O. čeká náš Adam Hájek s Radimem Fialou a Jančou Kopčákovou. V této sestavě se vydáváme na Novodubnický maraton. Přijíždíme na místo v 9:30 a zrovna startuje trasa Klasic o délce 67km. V tu dobu si říkám, že to jsem zrovna původně měla startovat. Jelikož jsem ale počítala s tím, že nohy nebudou úplně v pořádku, tak jsem se přihlásila jako ostatní naše sestava na trasu Basic 43km. Do startu máme času dost a tak se zabavujeme každou blbostí. Půl hoďky před startem se jdeme rozjíždět. Dávám si pár intervalů a už pomalu stojíme na startu. Stavíme se všichni celkem dopředu, abychom tam někde neuvízli hned po startu.


V 11:15 slyšíme startovní výstřel a už se to drtí. Po startu přejíždíme do vedlejší vesnice a hned na to pěkně do kopečka. Zde si říkám, proč to vlastně jedu. Nohy stávkují, vůbec mi to nejde. Uklidňuji se tím, že při sjezdu se dám do kupy. Jenže sjezd přichází trochu technický a jak koukám, hodně lidí netuší co teď s kolem dělat. Objíždím si je a frčím to dále dolů. Dole nás čeká občerstvovačka, kterou míjím a fičím si to do dalšího kopce. V polovině dalšího dlouhého stoupání potkávám Radima, ujišťuji se, že je vše v pořádku a nechávám ho tam. Na konci tohoto stoupání vím, že mám skoro polovinu za sebou, ale už nebude zádné dlouhé stoupání. To už nás čeká jen zvlněná část trasy, ale zase spíše prudší. V jednom ze sjezdů z dálky přehlížím překop zadělaný dvěmi kládami dole a tak na poslední chvíli brzdím a stíhám nadhodit jen přední kolo. Zase slyším pořádnou ránu ráfku a už se smiřuji, že všechnu snahu jsem zmařila touto chybou. Naštěstí bezdušák drží a tak si svým tempem dojíždím jednoho cyklistu za druhým a v posledním prudkém stoupání míjím i další ženu. Tak už začínám věřit, že by to na bednu mohlo vyjít. Několika kilometrový sjezd až do cíle už je v klidu, žádné problémy a tak přijíždím do cíle a tomu co vidím na tabuli před sebou nemohu ani věřit.
U mého jména svítí 1. místo v kategorii a celkově 38. místo. Adam už na mne čeká, dojel na pěkném 26. místě. Po mne dojíždí Radim na 46. místě a po Radimovi projíždí cílem Janča na 5. místě v kategorii. Po ujištění, že jsem fakt první si zjišťuji, v kolik je vyhlášení. Dozvídám se, že až za 3,5 hodiny. No nic, nezbývá nám nic jiného než čekat. Dobu čekání nějak přečkáme a naknec jsem nebyla sama kdo šel na podium. Pořadatelé odměňovali všechny ženy na startu, takže i Janča šla nahoru. Já jsem si tam pak ještě jednou vyšla na vyhlášení kategorie a hurá domů.


Cestou domů se v autě udržuje skvělá atmosféra, která vyvrcholila bolestí břicha po tom všem smíchu. Dojíždíme do Frýdlantu, kde si sbírám svýš pár švestek. Závod to byl skvělý a příští rok ve stejném složení znova na startu.

dubnica-adamdubnica-jancadubnica-radim

dubnica-janadubnica-bedna