Bobr CUP
Sedím si, dívám se na film v naprostém odproštění od jakéhokoliv sportu, když mi volá domestik brácha, že má pro mě team na bobra, znuděně říkám, že do toho jdu a nepřemýšlím nad tím. Podle povídání je to prý super akce, a tak jsem se těšil. Obavy jsem měl, protože vím, jaké to je se spolehnout na někoho, komu je jako mi a ještě dělá sport a je mu jako mi. Později se ukázalo, že to sou fajn borci, kteří jsou vedeni po boku svých šéfek jako já. Přes týden mě maminka (šéfka, generál, technolog, kooperátor…) urgovala s motivací z 60. let, že přece neudělám ostudu, co si kolegové a sousedi pomyslí.
V sobotu ráno jsem rozlepil oka. Bylo dost pěkně, a tak sem se začal opravdu těšit. Mamka dala 61768716314367 hovorů s ostatními doktorskými šéfkami, jak jsou na tom synové. Následovala klasická rutina (ideální strava, pití, doprava..) s jedinou výjimkou - a to našim pitbullem Eliškou. Hned po příjezdu jsem byl vyzbrojen číslem. Seznámil jsem se s kolegy, Samozřejmě se hned každý vymlouval na to, z jakého důvodu bude pomalý. Ale to jen pro rezervu - všichni jsme byli jako bleskové. Já jsem byl samozřejmě v nevýhodě, protože kolo je složitější než tenisky nebo pádlo, a tudíž může nějaká součástka zklamat. (viz nejmenovaný cyklo-běžec Martin Haman)
Po startu běžců (za náš team oř doktora Blahuta) jsem sledoval, jak se budou potýkat s pověstným brodem hned po úvodních metrech. Jirka zaběhl perfektně, dokonce vypadal, že je i v kaši. Předávka bobříka proběhla úspěšně a teď už to bylo jen na mě. Docvakl se ke mě domestik Jiříček. Postupně jsme udělali cca 15 pozic a 3 ztratily (spíš ochotně poskytli, ne že bychom na ně neměli). Trať byla dokonalá, prostě žůžo labůžo - brody, prudké brdky, technika, suprrrr.
Můj domestik se vysekal, ale neměl jsem mu tu za zlé. Zrovna se mi nechtělo pít ani povídat.
Jiříček mi to krásně rozjížděl po rovinkách, jednoduše fajnová spolupráce. Ve vodě jsem byl naprosto marný, troska, looooser, zbytečný.. můj pohyb diktovala voda, nikoliv já. Kolo jsem neunesl (na ramena zvedám 2kg v posce, kolo má 10). Přece jenom jsem se přes tu vodu nějakým způsobem dostal a předal štafetu oři od Lubojackých-family. Ten trať zvládl opět bezchybně a hlavně dost rychle, a tak jsme se pod urgencí šéfky vyfotili v cíli, poděkovali si a rozloučili se.
Po celou dobu mi dělal tátu Pavel Ševčík, kterému chci poděkovat. Velké díky patří taky ostatním šéfkám, domestikovi, a klukům z teamu. Při příjezdu domů mi volal Pavel ve veselejší náladě, že jsme byli vyhlášeni jako nejrychlejší kadeti. Řekl nejen, že z ceny dostanu hovno, ale že taková výhra bude hodně drahá.
Radek Oslizlo
